Lisabonská skoro-smlouva začíná mírně nudit

Jelikož jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak skvělé je centrální plánování a že nejlepší způsob vlády je zatuchle mlhavá neosobní byrokracie Rakouska-Uherska, tak proto teď s láskou voláme po diktatuře Bruselu. S nadšením jsme přijali rozkaz zničit naše cukrovary, s údivem jsme koukali na pokutu za porušení podmínek mořské plavby (ještě jsem si nezvykl, že Francouz prostě neví, jak vypadá Evropa), necháváme si předepisovat, kdo smí, co jíst, jak má vypadat banán a kdy smíme souložit. Vzteklé dupání nožiček malého Napoleona Sarkozyho "Ať si ti Češi na hradě vyvěsí vlajku EU. Já to chci! A chci!" a kolotoč kolem Lisabonské smlouvy. To už jsou jen takové perličky pro naše pobavení.

Proč je to k pobavení? Vyvolávají v nás strach ze sudetských Němců. Proboha proč? Tyhle zrádce republiky a separatisty naši prarodiče vyhnali a my bychom to zvládli zas (malá poznámka: Babička vyprávěla, že se našlo pár jedinců z řad sudetských Němců, kteří odmítali sabotáže proti Československu a nekolaborovali s Hitlerovou Říší. Respekt! Bohužel jich bylo tak malinko, malinkato).

To bychom měli. Druhá strana nás teď straší, že vyjímka z Lisabonské smlouvy nás zbaví sociálních práv jakési nové generace. Ale jistě! Zahnilé místnosti bruselské byrokracie nemyslí na nic jiného než jsou naše sociální práva. Věřím, že na to myslí tak často, jako naši politici.

Víte. V demokracii je jediný garant sociálních práv. Občani. A pouze občani. Rádoby-smlouvy, o které se handrkujete jak malí caparti na pískovišti, jsou nám putna. Až my, občani, budeme něco chtít, tak si o to řekneme. A historie ukazuje, že to umíme opravdu nahlas.