Ariadnina nit

/ Za tento příspěvek mi, prosím, karmu nedávejte. Nepsal jsem ho já. Psala ho babička a já si sem budu postupně zanášet její vzpomínky. Pro sebe a možná pro vás. /

ZEMŘEL JAROSLAV SEIFERT.Jakoby se  navždy zatmělo, jako kdyby se nikdy  už nemělo  vrátit slunce  na svou  oběžnou dráhu  a laskat všechno živé a  mne obzvlášť. Seifert bylo mé  slunce ve smutných chvílích tak často se opakujících v mé vlasti, v zemi milované, v kolébce mé… Vzpomínám, jak jsme mu v jednom pražském bytě dělali zdravici k narozeninám. Bylo to konspirativní, dobrodružné, všichni jsme se podepisovali a zdravici svázali do umělecky provedených desek, jejichž autory byli mladí výtvarníci z královéhradecké fakulty. A teď – smrt. Ne národního umělce, ale nositele Nobelovy ceny. Popadla jsem rádijko, seběhla se schodů chalupy na lavičku k ohništi. Potenciometr byl na příjmu Svobodné Evropy, nemusela jsem šmátrat po stupnici a hned slyším známé hlasy. Mluví o jeho nemoci, o rozpačitosti až nevraživosti režimní kultury k jeho tvorbě, vybrali básně, které potvrzují, jak jasnozřivě  viděl do člověkovy duše. A někdo, nevím kdo, recituje ze sbírky Deštník z Piccadily báseň  Máchova noční cesta do Prahy.
.… Vykročil chvatně a pod bičem touhy šel s hlavou vztyčenou: soužení bylo mu jako křídla ptáků, snil a zuřil. Cestou štěkávali na něho psi. Zlí vlčáci a bědní podvraťáci. Však na psí štěkot byl uvyklý už z Prahy… Daleko před ním na obzoru je Svatovítský chrám. Skoupé světlo luny prozradí sotva jeho siluetu. Králové čeští, stůjte při něm! Je také král!
Rzounkové čeští, vy podvraťáci, co básníků, malířů, dramatiků, umělců vůbec, vám muselo z cesty, aby mohli tvořit a neudusili se polykanou tvorbou!  Stůjte při něm, volá básník v předtuše války a kolaborace, když Máchu vlastenci převáželi do Prahy z Litoměřic, stůjte při něm, je také král. Jaroslav Seifert je jeho bratr. Já nejsem básník, nemám jejich jasnozřivost, žiji  v okupaci sovětské, kolaboraci milionů a hledám své místo. Toulavý promítač v mé hlavě zapnul kameru a můj film běží, běží o překot.
x x x
JE MI ČTRNÁCT LET a mou zemi obsazuje wehrmacht – německá armáda, armáda toho zločince Hitlera, upřesňuje můj otec, legionář, a křičí to na celou ulici. Maminka ho tahá zpátky do vrat, on se nechá vtáhnout, vběhne do kuchyně a ve chvíli je rádio napadrť. Maminka do mne šťouchne loktem a pohledem mě pošle pro lopatku a smetáček. Uklízím tátův vzteklý žal a slzami kropím ty střepy. Rozbití rádia mu nepomohlo. Pokračuje na dvoře v bolestném křiku za všechny, co nechápou ten děj, který nevznikl zčistajasna, ale vyvíjel se od roku 1933, kdy se Hitler v Německu chopil moci. Já tušil, křičí, že až Masaryk zavře oči, že republika nevydrží. A její slavný národ se nezmohl na nic, lidi akorát brečí nad tím, že Slováci zradili Masaryka i Štefanika a utvořili si samostatný stát, že prezident Beneš odletěl do Anglie, že generál Syrový, s páskou přes oko jako Jan Žižka, naši zdatnou armádu na obranu republiky nepovolal. To vyčítal až zuřivě, protože o vyhlášení mobilizace šel mezi prvními a poslali ho domů, že prý už je starý. “Anglie a Francie se na nás vysraly,“ dokřičel a kopl psa.Strhal ze sebe legionářský kroj a hodil na hnůj.
Maminka vzala Valdu do náruče a vyčítala: “Copak ten za to může? Všechno víš…Tak mi řekni, co teda mohl Syrový dělat, když jsme zůstali docela sami??“ A šla tátovi z cesty. Ten se vytratil, celé dva dny jsme ho neviděli. Během dalšího týdne se do našeho domu, kde jsme bydleli v bytě o dvou místnostech, nastěhovali tátovi příbuzní ze zabraného Děčína. Bylo jich šest; spalo se po dvou a na zemi, na vaření si maminka vypůjčila hrnce, talíře a příbory, až se konečně tetě povedlo najít v přivandrovalých rancích ty jejich a vypůjčené se mohlo vrátit. Zanedlouho pak dostali k pronajmutí holobyt, sehnali si nábytek, otec pomohl stěhovat, na každém kroku proklínaje zradu národa a republiky, za kterou s Masarykem bojoval, strádal, ale také s ním zvítězil!  Byl na to hrdý, pyšný a teď chodí po dvoře jako zhrzený milenec. Chci ho potěšit a předvádím se mu v nových hedvábných šatech, které jsem si vlastnoručně ušila do tanečních. Otec si mne prohlíží vyhaslýma očima.  Ty však náhle zajiskří: „Cože, do tanečních? Do žádných tanečních nepudeš, to ti povídám! Trdlovat s německejma vojákama??“
„Tati, to jsou taneční, ne tancovačka, prosím tě, nezakazuj mi to.“
„A ty myslíš, že tam nevlezou a nebudou brousit za českejma holkama? Už jsem řek!“ Koukám  do jeho vrásčitého  obličeje,  čtu v něm nervozitu, rozpaky,  vůbec ne tu přísnost, kterou na mne spustil. Cítím se podobně; on ví, o co mne připravuje, ale nemůže jinak, nemůže jinak, kdo z Beskyd a z hor, napadl mne Bezručův verš, i když  s naší výměnou názorů vůbec nesouvisel; asi proto, že vyjádřil tátův vlastenecký charakter.  „Tak dobře, nepůjdu, třeba bys mi opravdu nohy zpřerážel, jak vyhrožuješ, neboj, přežiju to, určitě!“ Táta stiskl  do té chvíle výhrůžně zdvižená víčka. „Tak je to správný,“ řekl, aniž se na mne podíval.
Je večer, uklízíme s maminkou v kuchyni a začínám o otci, že bychom měly něco podniknout, něco s tátou, nebo tu potupu na republice ve zdraví nepřežije. Což znovu koupit rádio, abychom mohli poslouchat, co dělá naše vláda v cizině, Honza Masaryk prý má výborné relace..? „Nebylo by to špatné,“ přikyvuje maminka, ale kde na něj vzít peníze a kde je záruka, že ho táta zase nerozbije? Na tyhle jeho hrátky nemáme. Ostatně – on už si ventil našel.“ Překvapením kulím oči.
„Táta? Našel? A jaký?“
„Haničko, hrozný. Proti pánu Bohu.“ 
„Jak, proti pánu Bohu?“
„Krade. Všimla sis, že den co den za soumraku jde pryč a vrací se pozdě v noci? Ne, do hospody nechodí, chodí s vozíkem po polích a krade úrodu, podívej se do stodoly, co je tam snopů a jetele, zkrmit se to nestačí, ani podívat se na to nemohu, on sám krmí nebo to hází na hnůj. A podívej támhle před chlívek. Přitáhl kultivátor… Co s ním, nám není na nic a sedlák ho potřebuje. Rozehnalovým ukradl včelí roj, Rozehnal své včely poznal, chodil kolem plotů až roj našel na stromě naší zahrádky, tak si pro něj přišel. Táta ho k roji odvedl, jo, je váš, povídal, já jen aby ho někdo neukrad, rozumíte… Co je to proti tomu, že nám ukradli republiku, že jo, řekl mu.“
„A když si někdo přijde pro ten kultivátor?“
„Taky ho vrátí. Jo, to je váš, řekne, jen tak ležel na poli, tak jsem ho přivez, aby ho někdo neukrad, řekne, a ještě s ním chlápkovi pomůže přes vrata.“
Nebylo mi z toho tak těžko, jako mamince, spíš naopak, do smíchu mi bylo, když jsem si tátu představila, jak se krade krást, jaký odboj si vydumal ve své šedesátce. Hodně jsme zchudli. Otec byl státním zaměstnancem a byl předčasně  penzionován. Aby úbytek peněz nebyl tak citelný, nosila maminka týden co týden na okresní trhy vše, co se její přičinlivostí urodilo navíc v našem malém městském hospodářství; vejce, kuřata, holoubata, stažené králíky, máslo i svazečky květin ze zahrádky. Takových prodavaček stála ovšem na náměstí vedle sebe celá řada, proto šla maminka často pod cenu, jen aby pár korun domů přinesla.
Hnusná válka!! Na rádio nemáme, do tanečních nesmím, v knihovně už není co si půjčovat, v biografu dávají hlavně německé filmy, i Sokol je v háji! Takové mládí jsem si nepředstavovala, to teda ne! Na dvoře se míjím s otcem. Breptá si „já taky ne, já taky ne.“ Co on taky ne, vztekala jsem se snad nahlas? Ne, to se jemu něco v hlavě převaluje, možná jak spáchat atentát na Hitlera. Určitě ztrácí rozum. Čím dál víc  nás trápí, řve na maminku, že tohle měla dělat tak a tamto onak, na mne chrcnul  tuž, když jsem  v dějepise začerňovala stránky o republice;  zalepené oko, zničený živůtek šatů. Maminka křikla – už jsi se, chlape, docela zbláznil, či co?
Pro všechny svaté, co mám dělat, začerňovat se to musí, jinak by byl trestán učitel a nedej bože, kdyby kvůli tomu, že jsem to neudělala,  byl zavolán do školy otec, asi by se už domů nevrátil… Jiní tátové potíže holkám nedělají, nezakázali jim taneční, a vůbec…  Pod pumpou se myji a převlékám, maminka mi hodila na ramena ručník a čistou bluzku.
Zalezla jsem na půdu do svého „pokojíčku“. Pokojíčku! Sestával s rozvrzaného darovaného křesla, které si Děčínští neodvezli, z jakéhosi regálu opřeného o komín, který slouží jako knihovnička, z kovového stojanu na lavor, přes nějž jsem si dala kus prkna, takže mám stolek, u něho štokrdle, na stolku čisté stránky z nedopsaných sešitů, inkoust, pero, pravítko, nůžky, děrovačku, knížky básní. Listy střihám na formát  notýsku, kraj děruju a šňůrkou svazuji ty opsané básně, které ke mně promlouvají. Především mnohé z Bezruče, Wolkera, Sládka, Erbena, Nerudy, Šrámka, Březiny, Tomana, Krásnohorské. Tu právě teď; její vize, jak se na malou českou zemi sápe nepřítel, je to, co odpovídá době nejvíc: Leží mraky vrané leží nad Čerchovy, hu to v lese vstanú všechny noční sovy… Pod horami chmurno, nad horami mhlivo… Co to naše slunce, co huž není živo? Do Němec nám zašlo, jinudy nám vyjde, z Němec jenom búřka, zle ha vojna přijde…“ Brečím. Nezmátly jim cestu naše lesy, nezastavily je naše hory, jak věřila vlastenka Krásnohorská. Ale co s tátou?
ZAČALA JSEM chodit na pych s ním. Nebránil mi, postřehla jsem, že je dokonce rád, možná rád proto, že tu tíhu činu proti Desateru neponese sám. Nenosili a nevozili jsme domů nic, ale převezli a přesunuli „kradené“ někam daleko, ani nalezeného zajíce v oku jsme domů nevzali, jen jsme ho osvobodili, daleko pohodili a nechali tak. Když oběsili tátova synovce Jaroslava za jeho odbojovou činnost jako velezrádce říše, otec podpálil stoh. Věděla jsem to jen já, paliče nechytli, jen vyhrožovali a vyhrožovali. To ovšem byla voda na otcův mlýn. Už dál ne, už dál ne, zadušovávala jsem se a na našich záškodnických cestách jsem otce začala přemlouvat, aby odjel na venkov, kde jsou koně, dobytek, pole, práce, že určitě ví, že tím, co děláme, republiku zpátky nezískáme,  ať se zamyslí, jestli to nedělá tak trochu z nudy, protože nemá žádnou chlapskou práci. Kdyby  odjel ke strejčkovi Hugovi – je to tvůj bratr, tati, mají plno dobytka, koně, polí a luk co hrdla zvířat ráčí, tam je každá ruka dobrá… Když jsem o tom řekla mamince, radostí mě objala, co že jí to taky nenapadlo, a dřív, mohla mít o pár vrásek méně! Nevím, o kolik vrásek více měla kvůli tátovi, ale viděla jsem, jak náhle šedivěla, když  v radiu slyšela, že Němci ohněm mažou z mapy Čech Lidice. Házela slepicím  z klínu zástěry, ruce jí klesly, zrní spadlo, slepice se seběhly pod její nohy a ona stála změněna v sloup. Když se vzpamatovala, řekla: „Táta musí pryč!“
Dal si říct, rezignoval. Ani jsme s maminkou nečekaly, že to půjde tak snadno. Jeli jsme vlakem, doprovázela jsem ho. V kupíčku jsme byli sami, četla jsem si ze svých básniček a Tomanovo Září jsem zarecitovala nahlas:
Můj bratr dooral a vypřáh koně…  Když  jsem skončila, vzal mě za ruku a zaprosil: „Řekni mi to znovu.“ Svůj básnický notýsek jsem měla s sebou, tak jsem přečetla i další Měsíce a nakonec Nerudovu Lásku. Když jsem četla – všechno jsem oplakal,zase se osvěžil, tebe bych, národe, tebe bych nepřežil, měl už táta srdce rozervané a nestyděl se brečet. Popotahuje, dávám mu kapesník a utřela oči. Neprotestuje. Pane Bože můj, tohle osud vlasti udělal z toho frajera pánských jízd bratrů legionářů při setkávání Na Knížecí, kde s půllitrem ve zdvižené pravici a s fajfkou v levici předzpěvoval Mládí, kam jsi prchlo do dáli, mládí, kam tě sněhy zavály, kde je tvé světýlko bílé…  A teď, Božínku, kde je tátovo světýlko bílé?
Strejček Hugo nám přijel naproti s pryčkou taženou párem koní. Táta hned vlezl na kozlík a chopil se opratí. Strejček se měl k protestu, ale já do něj šťouchala, aby ho nechal kočírovat. Ve chvíli mu bylo v tváři patrno, že tohle je právě to, co potřeboval. Hlasem bývalého frajera křičel vjó, hot a prr a strejček se podivně usmíval, pokyvoval a nakonec mi šeptl: „Není Vincek trochu tó… a klepnul si na čelo. „Už ne,“ povídám a přidávám se k němu popohánět koně. Strejček se směje a plácá se do kolen – jestli prý nejsme blázni oba. Nene, šťastní jsme, strejčku, na to vemte jed. Strejček má stejně prohmataný klobouk se sojčím pírkem jako můj táta, stejným grifem si ho šoupne do strany a já už vím, že tohle je to pravé místo, kde se ten  zhrzený legionář Herych opět najde; zemědělská práce má dlouhé dny a krátké noci, táta se do ní ponoří a než se z ní vynoří, bude po válce.
ZDÁLO SE, že zradu na jeho republice i válku z vědomí vytěsnil. Oral,  vláčil, sel, sázel, sklízel staral se o koně a hovězí dobytek, stříhal ovce, zamiloval si holuby a jak psala mamince jeho švagrová, fantazíroval, že by rád pořídil holuby poštovní. Že by měl za lubem posílat nějaké zprávy do Anglie?
Jeden list v dopisu, zalepený v krajích a rozích, byl pro mne osobně. Otec měl  ostré úhledné písmo. Psal: Dcero, stýská se mi po Tobě a po mámě, ale domů nepojedu, vy za mnou už taky nejezděte. Berte to jako já – jako nutnou účast v tom válečném brajglu. Často se mi zdá o kulkách, co kolem mě lítaly, o šrapnelech, o kamarádech, kteří padli u Verdunu. Byli mladší než já, měli právo žít! Mě Bůh ušetřil, abych se teď styděl, vždyť jsem neměl žádnou zásluhu, abych byl smrti ušetřený, našel mámu a měl Tebe. Na Vysočině jsou partyzáni, dověděl jsem se, vedou je ruský moloďci, jedu tam, úroda je pod střechou, zvířata v pořádku. Jen těch holubů je mi líto, ale jak rozumíte, něco člověk obětovat musí, a co tohle je proti zákopům,  proti těm milionům rozstřílených a umírajících.  Žijte svorně. Váš Vincenc Herych .
P. S.Ty medaile z legionářského stejnokroje zatím pořád schovávejte.
„Mami, on je informovaný“, říkám s úžasem,“  ví o partyzánech, nebo jsou na Vysočině opravdoví odbojáři, “ třepu maminčinými rameny, které jí sevřely hruď jak dvě poklice. „Neboj se, poslouchej, nejspíš našel to, co jeho srdce k pozdravení potřebovalo.“
„Bůh s ním. Pojď , Haničko, pomodlíme se Otčenášek.“ Sepjaly jsme nad stolem ruce, sklonily hlavy a modlily se beze slov. Nevím, jaký Otčenášek byl maminčin, ale ten můj měl jednu stále se opakující větu: Ať se náš táta vrátí, ať se náš táta vrátí. Jenže válka zuřila a zuřila…
Jedno odpoledne v roce 45, na Tři krále to bylo, protože chodili koledníci a maminka jim nesla pár jablek,    si všimla muže, který mezi ty děti patřit nemohl. Razil si mezi nimi cestu, tvář měl zarostlou hojným šedivým strniskem,  nad práh vrat zvedá dvě hole, opírá se o ně a přeskakuje do průjezdu. Děti jsou zmateny, ustupují mu, dozpívávají bez předcházející vervy. Maminka nadělila dětem, zavřela vrata a volá : „Haničko, Haničko, pojď sem, táta se ti vrátil!“ Když se po něm lidé ptávali, říkaly jsme, že je na Slovensku u příbuzných, kde sedlačí a je spokojený. A teď se na něj díváme jako na zjevení, je to opravdu on? Ale to nechápající překvapení netrvá snad ani vteřinu. Táta má z nohy pod kolenem pahýl a když chce mluvit, těžko nabírá dech, který nevydrží, řeč je přerývavá. Ale co na tom, je doma, je doma!
„Co se  to stalo  tomu vašemu“, zastavovali pak lidi maminku na ulici,“ kde byl pan Herych tak dlouho, prej u partyzánů?“ „Ale, znáte ho, rapla jednoho. Kdepak u partyzánů, u švagra na statku v jižních Čechách byl, jednou chytal splašeného koně, ten ho kopl do hrudníku a potah mu přejel nohy.“ „Kdyby byl nikam nejezdil a zůstal doma, tak tohle by se mu nestalo, věřte mi. Ale copak si chlapi dají říct, když si něco umanou?,“ mudrovala sousedka. „No právě, s pánembohem.“  Ale doma, když tátu koupala, převlékala, střihala, dostávala se do ráže. Že by nejraději stála u kulometu a střílela Němce ve dne v noci, parchanty, i za židy bych jim dala co proto, za Šnoblovy a Kleinovy, a co je jim dlužna za Lidice, ať si nepřejou!  „Dals jim to aspoň trošku, kolik jsi jich zabil,“ dorážela na tátu, poněvadž ji dráždilo, že z otce nemohla vydolovat, kde se mu to stalo, kde a kdo ho ošetřil a poslal domů jako už zbytečného chlapa.
„Já se prostě vypařil,“ sípal táta,, „sám jsem odešel, abych nepřekážel…“ 
„Takový hovadský život žijeme, Bože můj!“ Otec dělal, že maminku nevnímá. Odskákal od stolu a po dlouhé chvíli vysípal: „Už to skončí co nevidět, u Stalingradu bral Hitler do zaječích, je kaput!  Já už to věděl tam, mrzáka už tam nebylo třeba, proto jsem odešel.“ „Že ses nebál, že tě někdo udá?“ „Bál,“ sípnul otec. „Ale když nemůžeš, nemůže ani puška, tak co tam, rozhodl jsem se – ať to stojí co to stojí, překážet nebudu. Přijímat od kamarádů ohledy – na to nebyly podmínky. A pak,“ chytl maminku za ruku, „měl jsem kam se vrátit, víš?“ „S tebou je kříž,“ hlesla maminka stále zřejmě v představách, jak zubožený její muž prchá neznámým krajem s nějakým udavačem v patách. Táta je pokorný, kývá, že se bál,  dokonce dost, ale že lidi v dědinách všechno chápali a pomáhali mu, ať se máma nedělá, určitě to taky chápe.  Stát před zuřivým ozbrojencem bez nohy a bez flinty…“Zkrátka – dooral jsem a vypřáh koně,“ dořekl se zbytkem dechu.
Nevěřím vlastním uším. On si pamatuje tu básničku! Beru do dlaní jeho pahýl, laskám jej, zvedám k tátovi obličej a doříkávám: „A jak se stmívá, věrnému druhu hlavu do hřívy položil tiše, pohladil mu šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj. Otče, já tě miluju! Zítra je neděle, půjdeme spolu ven, na Kavčák, do polí a zaposloucháme se, co mluví kraj, půjdeme? Bude nám nádherně, jaro už je na spadnutí, těšíš se? Mami, půjdeš s námi?“ „Na to mám akorát čas,“ odsekla a dávala na stůl večeři.
TÁTA NA SVÉ anabázi otupil ostří své nenávisti, maminka je naopak vyhrotila. Hlava jí těžkla ustavičnými prognózami o konci války - do dvou let, do roka, do měsíce, každým dnem, a ten čas ne a ne přijít, už neměla čím přilepšovat domácnosti, já jezdila do Prahy do školy a ona stále sama s válečnými starostmi. Proklínala Němce na každém kroku, snad i modlit se zapomněla, aspoň mě už předlouho k Otčenášku nevyzvala.
Toho večera, kdy jsme se s tátou po roce znovu zaposlouchávali co mluví kraj a užívali si vůni předjaří, ležel už táta na kanapi s fajfkou v puse jak za starých časů. Najednou buchbuch na vrata. Jdu tam.  Proboha, u vrat dva vojáci wehrmachtu, mladí, určitě mladší než já! Odstrčili mě a suverénně šli až do kuchyně. A že chtějí jíst a spát, abychom jim uvolnili místa. Mamince se nalila krev do hlavy, zařvala RAUS! a strkala je ze dveří. Táta
se vzepřel na rukách, posadil se a k našemu údivu - on nikdy zrovna sprostě nemluvil -  řekl: „Nechte je bejt, vědí hovno, co sere pes, jsou to eště cucáci, eště jim teče mlíko po bradě. Mají chcípnout pro toho zločince takhle mladý? Třeba z nich, hergot, vyrostou vědci, učitelé nebo básníci… Nechte je bejt,“  přikazoval  můj táta, bitvami prošlý legionář a partyzán Vincenc Herych, ten, kterého jsme musely vystrnadit z domu  právě kvůli nim...
„Táto?!“
„Už jsem řek. Dej jim meltu a chleba s tím jejich margarínem.“
„Bojíš se jich?“
„Já? Já??“
Lehli si na zem a spali tak jak byli, v munduru, s tornami pod hlavou. Hitler ještě v poslední marné minutě povolal své děti zachránit nevyhnutelný pád jejich tisícileté říše a čistou německou rasu. A ti zbulíkovaní hlupáčci věřili, že  jsou to právě oni, kdo ideál Velkého vůdce uskuteční,  bude  rozvíjet a budovat. Protože když brzy ráno odcházeli a děkovali, zdvihli pravice, srazili podpatky a zvučně nám hodili do tváří: „ Hajl Hitler!“
Maminka si omývá obličej studenou vodou, třese se jako osika. Táta ani nedutá, drolí do fajfky, usušenou bramborovou nať, já neodjíždím do školy, ale stoupám na půdu  do svého pokojíčku, shodit ze sebe tu ošklivost, ten vztek, tu potupu. Sáhla jsem po Karlu Hynkovi a veplula s ním do oblak na dlouhý dálný běh nad zemí krásnou, zemí milovanou, kolébku mou…


KONEČNĚ! Konečně to všechno končí! Nezbylo, než zůstat v Praze. Je sobota, květen 1945. Vlaky nejezdí, nádražní hala je přeplněná, bezradní cestující chodí sem tam, strkají do sebe. Něco se děje! Tak vybíhám ven. Kolem Wilsonky frčí otevřená nákladní auta s naší státní vlajkou, lidé jsou štěstím bez sebe, mávají, shlukují se, zpívají hymnu a nastavují hruď lidem, kteří mají trikolory rozstřihané na kousky a připichují je s radostí až rozpustilou.  Před hotelem srocení: na chodníku je vyhozený Hitlerův portrét a vlajka s hákovým křížem. Kdo se k těm znakům naší potupy dostane, dupe po nich a drtí. Vtom zpoza hloučků někdo křičí Pojďme pro zbraně, Němci se nechtějí vzdát, ostřelují lidi a domy z Jindřišské věže! Běžíme na rampu Muzea, tam že zbraně jsou, ale není to pravda, tak aspoň znovu zpíváme hymnu, jako by ona byla zbraní nejmocnější. Tady se potkávám s bratrem, objímáme se, radostí brečíme. Vtom se proti Museu od Můstku řítí německé vozy či tanky, nerozeznávám, a kropí nás střelami. Utíkáme, utíkáme přes Čelakovského sady a srocujeme se v Londýnské ulici stále hledajíce zbraně. S bráškou jsme se jeden druhému ztratili, volali jsme se, ale marně, do uší nám hučí jen hitlerovská palba a naléhavé Praha volá o pomoc! Praha volá o pomoc! A my nemáme ani klukovské praky. Jen holé ruce. Stavíme barikády v ulicích, střílí se, padají zranění, možná jsou mrtví a já myslím na rodiče, jak je asi šťastný táta, že se dočkal, a nešťastný, že nemůže pomoci Praze, maminka možná našla svůj Otčenášek, kterým chce chránit  Prahu a své  děti, které se dosud nevrátily a už to trvá osmý den!  Přespávám u kamarádky, mají telefon, volám domů do školy, jestli by někdo skočil k nám, vyřídit, že pražskou revoluci prožívám bez úrazu, že přijedu brzy.Přes jeden zátaras mě barikádníci nechtějí pustit, přece nemohou vědět, jestli nejsem Němka? Neukazuji kenkartu, protektorátní osobní průkaz, ale spustím kulometnou rychlostí: „Třistatřicettřistříbrnýchstříkačekpřestříkalo třistatřicettřistříbrnýchstřech.“ „Tak marš,“ smáli se a pustili mne.   
Přijela jsem domů devátého na tanku Rudoarmějců. Tank byl osamocený, asi se ztratil koloně, a ověšený jak vánoční stromeček, lidmi, šeříkem, štěstím. Jeden voják vystoupil z jeho útrob s harmonikou, hrál a zpíval ruskou písničku, houby jsme rozuměli, ale notu jsme chytli a pěli jak na lesy. Bratr přijel domů na kole. Zanedlouho vlály po našem městě rudé transparenty se zdravicí v azbuce Da zdrávstvujet Krásnaja armija! Maminka azbuku opisovala a  každé její písmenko přeložila do latinky. „Musím přece znát písmo našich osvoboditelů,“ vysvětlovala, záříc  jak  polárka.

x

. Několik let jsme se všichni tři opájeli štěstím ze svobody. Přihlásili jsme se do Komunistické strany Československa s tátovou uhlířskou vírou, že jedině v pevném přátelství s velkým ruským bratrem nikdy už nebude ohrožena naše suverenita, svoboda, práce, obyčejné lidské štěstí. Maminka se naučila rusky tak dobře, že dokonce četla v originále Šolochovova Rozrušenou zemi,  Gorkého Matku,  Katajeva Jak se kalila ocel. Já ovšem taky.  Chodili jsme společně do schůzí a na kulturní akce, které pořádal Svaz mládeže. Recitovala  jsem ty nejkrásnější básničky, které jsem znala, pak i ty nové, z války. Bouřlivé nadšení jsem stržila za Simonovovu báseň Čekej mne a za jednu od Branka Čopiče o dívce, kterou znásilnil německý voják a ona přísahala, bude-li to syn, že ho vychová tak, aby pomstil zločiny, které Němci v Jugoslaviji napáchali. Obě básně jsem si zdramatizovala.  Moji rodiče zemřeli v této šťastné době. Otcova urna je na hřbitově v bloku legionářů, maminku mám kolumbáriu, u ní tátovu fotku. Už delší dobu jim  chodím  vyprávět,  jak se soužím.
najít citát!!! jako titulek pro další vzpomínky
Všechno je nějak jinak, rodiče moji, nerozumím tomu.  Strejčka Huga ranila mrtvice, když se zakládala zemědělská družstva a vzali mu traktor, mlátičku, koně, a do jeho maštalí svedli dobytek z celé vsi i něco ze sousedství.   Ještě před tím zakládáním zavřeli starého Maršálka z Tismi, protože neplnil dodávky. Jenže ty dodávky, tati, plnit nemohl, byly větší, než kdy mohl zasít a sklidit, víš? Nebyl sabotér! A takových skutků je moc. Vloni byli popraveni dva faráři; mluvím o tom na schůzích organizace, předseda řekne nepokračuj, soudružko, až potom.  A to potom je pohovor, že je všechno v pořádku a že tomu nerozumím, protože  nejsem dělnického původu a kolísám. Vidíš, táto, tys byl jen podúředníkem, státním sluhou, a ne horníkem, ale že legionářem a partyzánem, to neznamená nic. Jenže pro mne ano, a moc!  Nevěřím tomu, že by Sověti šli proti pravdě, že komunistická idea rovnosti a přátelství je podvod, to její odpůrci  roznášejí takové zlovolnosti, aby ta krásná idea trvalé svobody a míru a dobrého, nedříčského života zvítězila, viď táto, vždyť kvůli tomu jsi šel dvakrát do přímého boje, já to vím!
Bloudím očima po hřbitově. Kolem mne projdou starší manželé, chodí za synem. Na pomníčku má vyrytou notovou osnovu s několika notami. Jednou mi vykládali, jak talentovaný hudebník to byl… Přejelo ho auto. Kdykoli u jeho hrobu jsou, pláčí pro něho. Já taky pláču, ale ne pro vás, moji drazí, já tu plakávám nad sebou, jak si nevím rady.Tak miluju tu ideu, kterou jsem si ztvárňovala vašim životem a těmi krásnými básněmi, a tak  se mi příčí její uskutečňování!
Také se povídá,  že Stalin dává věšet a střílet lidi, kteří s ním nesouhlasí, je to vůbec možné?? Ono to vypadá, že musíme dělat totéž, co dělá Komunistická strana Sovětského svazu, či co, abychom si zasloužili osvobození od Hitlera, já tomu nerozumím, ani hlava, ani srdce mi to nebere. I proti židům jsou akce a nejsou ze společnosti vylučování  jen nějací „obyčejní“ Šnáblovi nebo Kleinovi, ale i židé komunisti. Byli partyzány, třeba jako soudruh Slánský. Možná, táto, že jsi umřel včas… Ještě se šušká, že prý jsme zřídili koncentrační tábory  pro občany, kterým se vláda naší strany nelíbí, je to většinou inteligence, lidé  graduovaní, s tituly, když  kritizují, někdo je udá a oni ti zmizí z dohledu i doslechu. Já vím, udavači byli i za Hitlera, ale ta knuta nade všemi visela od vetřelce, cizáka!  Mami, tati, mně je tak těžko, pochopte mne, v tom nemohu žít, mami, pomodli se za mne svůj Otčenášek, vracím legitimaci strany, ať mě nestihne větší trest než jen to, že nesmím učit a budu si vydělávat jako prodavačka v kantýně.
Uh, jak ráda a s nadšením bych byla dál a pořád pracovala pro tu krásnou myšlenku života bez válek, v přátelství mezi národy, aby má milovaná vlast rok co rok rozkvétala jako louka jarní. Je tolik překážek! A o těch jsem ani mluvit nemohla, vypovídat se, předseda mě zarazil – soudružko, ty pořád kolísáš, chybí ti holt marxistické vzdělání, komunistická zakalenost.  Pamatuji, táto. Tys taky nemohl jít do mobilizace, sice že jsi starý, já jsem mladá, ale do té mobilizace za svět svobodný a krásnější taky nemůžu jít,  takže to vychází nastejno, jen v jiných barvách. A taky - nemám bratra Huga a spolehlivé soudruhy v boji, jako jsi měl ty, a já bych bojovala za krásu světa i kdyby mě to stálo obě nohy a plíce. Přichází mi ale, že by mě postihl jiný úraz, víš přece mami, proč jsme se báli o tátu! Vy jste zemřeli jako poctiví straníci; já chci také poctivě žít, proto ji musím opustit. Nebo opustila ona mne? Ne že opustila, podvedla mne! I vás, její politická aktivita  tučněla naší politickou naivitou zrozenou z války a ze štěstí znovunabyté svobody…Vždyť já nebrečím, naopak, táto, tam, za hranicemi, doufám, uvidím tvé světýlko bílé.

VYCHODILA jsem si výjezdní doložku do Itálie. Nepřipomíná vám to něco? Za německé totality museli lidi k nějakému výjezdu za hranice žádat o Durchlassenschein, prostě tak, jako tehdy se nemůžeme svobodně pohybovat.  No a  zůstanu tam, je tam už hodně kamarádů z fakulty, budu studovat, pokusím se o medicínu. Nebo o rozhlasačku ve Svobodné Evropě. Beru si s sebou svou sílu: ten sešitek básní. Přibyl mi tam Hrubín, Jobova noc, přirovnává Čechy k opánku tvrdě uchozenému, tou básní mluví tvoje srdce, tati! Přibyl Biebl, Seifert, Skácel. Poklady, to jsou, tati,  poklady! 
Do budoucnosti budu asi želet jednoho: že náš slovník přijde o jedno krásné slovo, slovo soudruh; soudruh je  víc než přítel, víc než druh, je to druh těsný, je tebou a ty jsi jím, je to sbratření prolitou krví (to ty víš nejlíp),  ono – jsme jedné krve, ty a já. Tak jsem to slovo cítila ve Wolkerových básních či v Nerudových Trhanech, tak mi libozvučilo po osvobození, na schůzích mládeže, při vzletu Gagarina do vesmíru… Teď mi zní dutě, nepatřičně, ač za to nemůže, to činnost vaší (a kdysi i mé) Komunistické strany Československa šikanováním a zavíráním nespokojených, kritických spoluobčanů, známých i neznámých to způsobilo. KSČ ztratila u lidí  čestných a slušných kredit. A když nakonec soudruzi (cha!) nejvyšší povolali na její – svou – záchranu do naší vlasti pět armád sovětského bloku, táto, pět armád!, aby tu rebelii Čechoslováků svrhli na kolena,  zalil mě  takový odpor, jaký jsi ty, mami, měla k těm hitlerčíkům, co k nám kdysi přišli přespat na jednu noc. Ruští vojáci, mnohde i s celými rodinami, přespávají v mém rodném Československu skoro dvacet let, to je tisíce dnů a nocí!  A k odchodu se nemají. Ve vaší milované republice, rodičové drazí, se svobodně dýchat nedá.
Včera z ničehož nic spadly se stěny vaše obrázky. Asi to všechno vidíte a dali jste mi  znamení, abych  odešla a cestě na Golgotu se vyhnula. Jako vždy, jsem poslušná i teď. Žádné práce se nebojím, však víte, jak jste mne vychovali.
Už jsem unavená, půjdu na kutě, musím brzy vstávat a balit. Spěte sladce, nebojte se o mne, beru si vaše fotografie, budeme si pořád povídat, všude je nad námi jedno nebe hranic nemaje.  Vykračuji chvatně a pod bičem touhy jdu s hlavou vztyčenou…

VYHÁZELA JSEM z kufru všechno do poslední mrtě, každý kousek prádla protřepala, snad stokrát obrátila na ruby kabelku, všechno marné. Doložka není! Přece jsem ji dávala do pasu! Nebo do knížky, kterou jsem si vzala do vlaku? Nebo do notýsku básniček? Vanitas vanitatum, kde nic není, ani smrt nebere. Kouknu na hodinky. Můj „uprchlický“ vlak právě vyjíždí z Hlavního nádraží… Nechávám všechno tak jak to je, páté přes deváté, něco překročím, na něco šlápnu, brečím. Brečím  nad sebou, nad tím, jak mě strůjce lidských osudů stále vrhá jinam, než já si umanu. Jdu si postavit vodu na kávu. S tříhodinovým zpožděním jsem opět v kantýně. Šéfová mi čte levity, kývám jí na souhlas, samozřejmě, do práce se musí chodit včas, ovšem, nějak si to napracuji, paní vedoucí, ano, děkuji. U výdeje se srazíme očima  s myčem nádobí doktorem Jiřím Hromadou. A ty oči se ptají téměř vyděšeně – co tu děláš??
„Jsem blbá, ztratila jsem doložku. Jak, jak! Nevím!“                                                                                                                        
Z kantýny mne propustili; nechodila jsem na schůze ROH. Jakákoli schůze mi byla tak z duše protivná, že bych se radši viděla třeba utopená. Ale jak, když plavu jako ryba, když přese všecko miluji život, když jako táta věřím, že moje vlast musí dýchat svobodně a že pro to musím něco udělat?  Ředitel Restaurace U sadů mě přijal bez řečí jako pomocnou sílu – servírku. Dostala jsem se tu do netušeně  skvělé společnosti: Výčepní byl překladatel z angličtiny, jedna ze servírek bývalá herečka divadla v Chebu, druhá,  Ruska,   provdaná za českého kameramana,  bývalá profesorka ruštiny na filozofické fakultě. Jak jen to bylo trochu možné, scházeli jsme se, lidi téhož osudu, ve svých bytech nebo na hřbitově u hrobu Jana Palacha. Táto, mami, setkaly se s ním tam nahoře vaše duše? Nezemřel „normálně“, upálil se!  Na Václaváku u Muzea se upálil! Po pěti měsících vstupu pěti armád do naší vlasti, po pěti měsících okupace, aby zburcoval národ k odporu proti tomu zločinu! A co ten národ dělá?  Je poslušný, pracovitý, každý jedinec, každá rodina si vystlala hnízdečko omluvami, službou, hlavně takovou, která vynášela, či která nic nestála – žádné postřelení  hrudníku, žádný pahýl na údu…
Jako naprosto si cizí lidé klademe k Janovu hrobu kytičky z luk a zapalujeme svíčky, ač už tu Palach neleží. To jsem jednoho dne šla na Olšany za tátou a maminkou a co na hlavní cestě nevidím: Mužští v pracovním otvírají hrob, Palacha exhumují a odvážejí. Představte si, moji milí, on byl i jako mrtvý nebezpečný! Proto dáváme svíčky na místo kde byl a kde teď je nějaký pomník neznámo koho a kdo ví, jestli tam někdo vůbec leží.
Xxx
Opět uběhla léta jako den. Jako den… Noc ale zůstává. Proč, proč jen?