Patnáct metrů idiota

  Bušim do toho kladivem jak vzteklej. Pot ze mě leje, mám na sobě zimní bundu, rukavice, šálu … klasika. Jsem venku na silnici pod autem. To jsem nadzvednul heverem, sundal pravé zadní kolo a teď se snažím, ležíc ve sněhu ... jen tak, jak jsem přišel z práce, pokouším se uvolnit brzdič. Mechanik na telefonu, ale přesto to nějak nejde.

  Začalo to kolem 7 ráno, naházel jsem lyže do auta, počkal na kamaráda, on se naautil ke mně a vyrazili jsme za zimníma radovánkama do Špindlu. Ujeli jsme cca 15 metrů, když jsem poprvé a naposledy použil ruční brzdu. Ještě že měl svoje auto, to moje dál nejelo.

  Druhý den, vybičován naléhavými prosbo-rozkazy mé ženy, odešel jsem (emotivně naladěn) na chvilku z práce, abych se na to auto podíval. Kolo sundáno, alespoň něco umím. Ležím tam a mlátím kladivem do té věci, která by se tak snad mohla vrátit na své místo, abych tak kolo odbrzdil. Nebo bych měl alespoň vyvléknout z ní brzdové lanko, spojující tu věc s ruční brzdou. Mám i kleště, ale lanko se ani nehne.

  Jsem naštvanej, napůl nemocnej, záda mě bolej, je mi horko a zima zároveň. Ostatně, ležím v obyčejnejch kalhotách ve sněhu. Slovník jako ukrajinskej dlaždič, pět až šest telefonů s mechanikem, věc se ani nehne.

  A pak jsem si toho všimnul. Nechal jsem tu zas… ruční brzdu v poloze zataženo. Po hodině práce jsem zjistil, že pracuju sám proti sobě. Odbzdil jsem tedy, vyvlékl lanko, dvěma (!!!) údery kladivem dal tu věc na správné místo a kolo je volné. Práce na pět minut.

  Hurá, jak já jsem šikovnej …  blbec. Mohl jsem to mít dávno za sebou. Mám o sobě vyšší mínění, nevěřil bych, že takhle selžu tváří v tvář mechanice, přitom jsem ještě nedávno věřil, že nejsem až takovej vůl. A teď hurá do servisu, nemusím volat odtahovku, dojedu tam sám.

  Hmmm ... volám znovu do opravny, ale mezitím zavřela, vezmou mě až mezi svátky, spíš ale až po novém roce.

  Asi nebude večeře.