O pejskovi a člověkovi ... a o hovínku

  Momentálně bydlím v Praze blízko centra v bytě 2+kk nevelkých rozměrů. A bydlí se mi tam celkem dobře. Nastala však situace, že moje mamka potřebovala na několik týdnů pohlídat jejího bílého labradora a já jej tedy uvedl do toho „malého" bytu.

Zdroj : Google   Už situace vevnitř v bytě se ukázala jako obtížná. V ložnici je koberec a línající labrador tam prostě nesměl, zbyla mu tedy jen malá předsíň a obývací pokoj. Jenže pes vážící cca 35 kg a měřící na délku určitě půl metru není ani do obýváku nejšikovnější.

  Záhy na to přišel a hodně času dobrovolně trávil spící v předsíni. Bylo mi ho opravdu líto, přišlo mi, že takhle si na návštěvě moc neužije. Takže jsme spolu strávili spoustu času venku.

  Jenže to mi přišlo jako možná ještě horší problém.

  Ulice Prahy jsou totiž (promiňte mi ta slova) dokonale prochcané a prosrané od psů.

  Snad na každém metru čtverečním „trávy" leží jedno vskutku povedené lejno a čurky na chodnících jsou opravdu masovým jevem. Pro psa je to možná ráj. Čichá k tomu, co ostatní nadělali a seznamuje se tak se svými soukmenovci.

  Jenže ani tady se nemůže pořádně proběhnout. Hustota provozu a četnost psích kamarádů a kamarádek tomu nepřeje.

  Na vodítku tedy chodíme pražskými ulicemi, čucháme a čucháme, abychom nakonec zase zapadli dovnitř. Je pěkné, že se potkáváme se zajímavými psy a jejich majiteli, což je jev často vyžadovaný postaršími osamělými občany, ale o tom to přece není.

  Nemůžu se zbavit pocitu, že jak pes (tak i majitel) je vlastně chudák. Aby si tito spolu opravdu užili, nezbývá nic jiného, než vyjet někam za město. Naskýtá se možnost navštívit i nějaký ten park, ale hovna na botách prostě nikdo nemá rád.

  To už nemluvím o dokonalém olíznutí od pejska, který se čumákem dokonale vyžíval ve vzkazu od hárající fenky.

  Taky se mi stalo (a jistě za tu budu pranýřován), že jsem se s pejskem trošičku zakecal na jednom rohu. Dlouho jsme stáli na chodníku a já mu nevěnoval přílišnou pozornost (měl jsem jej samozřejmě na vodítku). Zrovna to na něj ale přišlo a pejsek vypustil něco skupenstvím malého, ale obsahem velkého. Snad je tomu rozumět a dá se u toho i svačit. Pokud ne, tak promiňte.

  Jakýkoliv pytlík či jiná pomoc se nedala aplikovat, i když jsem se o něco takového pokoušel. Jistě bych situaci po důkladném zorganizování nějak zachránil, ale nechtělo se mi běhat domů pro kýbl a hadr a situaci pak jít znovu řešit. Prostě jsem se z místa vypařil. A jsem si jist, že moc pejskařů s hadrem a kyblíkem na ulicích nepotkáte a i pes má určitě sem tam průjem.

  Ale nestěžuju si, že pejskaři nemají kam složit psí náklad. Dokonce ani na to, že jsou ulice zaneřáděné jejich vylučováním. Co mne trápí, to je kvalita života takových městských pejsků.

  Ač jistě často vrtí ocasem, nemohou být tak šťastní jako někde na vesnici ve velké zahradě. Vím, že svět není nikdy ideální, ale dává nám opravdu tolik radosti je takhle trápit? Možná je maličkej ratlík vyšlechtěnej pro život ve městech (nevím), ale potkáváme tu i labradory, boxery, malamuty, rotvailery ...

  Ano. Pes a člověk patří k sobě, ale opravdu i za takovýchto podmínek?