Jak mi zastřelili tátu

  Opuštěné místo, pozdě odpoledne. Dvojice se schází v utajení, aby došlo k obchodu. Jde však jen o záminku. Jeden žádné peníze nemá a ten druhý jich má hodně. Můj táta je ten kdo peníze má. A oba mají zbraň.

  Pachatel se nejprve pokusí mého tátu okrást, ale to se mu nedaří. Ten se pokusí odejít, ale je střelen zezadu dvakrát do hlavy a zavřen do kufru. Pachatel se snaží těla zbavit, dováží ho kamsi do lesa. Ale táta se stále drží, ještě stále v kufru chroptí. Je mu naděleno několik dalších ran z revolveru, tentokrát z jeho vlastního.

  Tolik zhruba k popisu trestného činu, tak jak ho znám já. Samozřejmě jsem se na místě schůzky nevyskytoval. Musím upřímně přiznat, že jsem se nejen nevyskytoval na stejném místě, ale dokonce ani v tátově životě. Slovo, které ve srovnání s ním celej život používám dokonce není táta, ale otec. Odteď se ho budu držet i v tomto článku.

  Jak to tedy vlastně bylo? Zkráceně řečeno, můj otec byl podnikatel. Doufám, že každý úspěšný podnikatel není automaticky mafián, ale tenhle teda byl. Už za komunismu čile podnikal s cennými předměty a měnami.

  Pokud jsou mé informace správné, nestyděl se straně udat svého nejlepšího kamaráda kvůli zisku. Nebo kvůli ženě? Kdo ví, jak to tenkrát bylo, ale to udání jsem četl.

  Moje mamka nás děti chtěla uchránit jeho vlivu, a proto jsme se s ním nestýkali. Samozřejmě se spolu rozvedli, i když z jiných důvodů. Prý dokázal být velice agresivní a já tomu věřím.

  Jednou jsem se s ním už jako dospělej setkal. Příjemnej, velice sympatickej pán.

  Když jsem se ho ptal, proč nám dětem (jako bohatý člověk) nikdy neplatil ani minimální výživné, odpovídal s úsměvem a sympaticky. Ale slova byla divná a překroucená, taková jaká říkají politici. A setkali jsme se vlastně jenom proto, že na jeho majetek byla uvalena exekuce kvůli nesplacenému výživnému.

  Rozhodně to nebyl hodnej pán.

  Ani bych nemohl dát ruku do ohně za to, že nikdy nikomu neublížil, také možná někoho zabil. Nevím a nehádám se. Koneckonců u sebe měl ve svůj den D také zbraň, jen jí "nestihl" použít.

  Nebyl jsem na jeho pohřbu, neviděl jsem dům ve kterém žil, ani jsem nebyl jedna ze strak, která se vrhla na jeho pozůstalost a kompletně vyčistili jeho domy od veškerého cenného majetku.

  Ani jsem nebyl soudcem, který nechal skoro všechno ostatní propadnout ve prospěch soudu a zřejmě si na soudní aukci pozval svoji rodinu či známé. Nezlobím se, že téměř nic nezbylo.

  Jen vím, že to byl můj otec.

  A mrzí mě, že jsem se s ním nesetkal. Kdyby nebyl mrtev, netoužil bych po tom, ani jsem po tom netoužil první rok po jeho smrti. Netoužím po tom vlastně ani teď.

  Ale pak jsem se jednoho dne probudil a zjistil jsem, že to je škoda. Pomohl by mi do-utvořit si pohled na sebe sama, ukázat mi čeho se mám v sobě bát. Co mám po něm a co je od jinud.

  Jednoduše řečeno bych alespoň poznal svého otce. To .co by mi poznat dovolil a to co bych poznat dokázal. Myslím a věřím, že by to pomohlo vykreslit obrázek sebe sama. A o to přece v životě jde.

  Mamka mě sice uchránila styku s ním a vím že to dělala v dobré víře. A třeba je to tak dobře. Ale můj obrázek je rozmazaný a častěji se musím v životě vracet na úplně stejné místo, abych zkusil jinou, „lepší" cestu.