Děti neopustíme

Děti samoživitelek (a samoživitelů) jsou nejvíce ohroženy chudobou. Jednou z možností, jak jim může stát pomoci, je zálohové výživné. Pro tyto děti je tragédie, když druhý rodič „přestane platit“. Snadno a rychle přijde krize.

Pak není na jídlo, není na nic dalšího.

Sociální demokracie dlouhodobě prosazuje institut zálohového výživného. Za neplatiče nastoupí dočasně stát. Dítěti a jeho rodiči poskytne prostředky odpovídající výživnému nebo jeho části. A pak tyto peníze bude vymáhat na rodiči-neplatiči. Dluh vůči rodiči se stane dluhem vůči státu.

Je to jednoduché a jsem přesvědčena, že to bude účinné.

Sociální demokracie příslušný zákon navrhla již v předchozím volebním období, ale nestihnul se projednat do voleb v roce 2017. V tomto období jsem spolu s kolegy původní vládní návrh aktualizovala a předložili jsme ho znovu. Čekala jsem celkem hladký průběh, protože v předchozím období ANO i lidovci s návrhem souhlasili. Neměly nastat žádné větší problémy i proto, že ten návrh byl naší podmínkou pro vstup do vlády a je především v naprostém souladu s vládním prohlášením.

K mému velkému (nepříjemnému) překvapení se to zatím jeví daleko složitější. ANO začalo hledat řadu důvodů, proč návrh „pohřbít“. Nejvtipnější je, že zavedení zálohového výživného podmiňuje tato strana zajištěním vymahatelnosti vzniklého dluhu. Tady se sluší připomenout, že jde o problematiku ministerstva spravedlnosti a to již šestým rokem spravuje právě ANO. Má tedy vymahatelnost práva nejen v souvislosti se zálohovým výživným zařídit a ne bránit kvůli tomu tisícům dětí k přístupu k jejich penězům.

Ještě je třeba vysvětlit některé bludy a nesmysly o zálohovém výživném. Bude to užitečné.

Za prvé nejde o žádnou novou sociální dávku. Stát vstoupí do situace, kde dojde k prodlení se splácením a to až poté, co rodič – věřitel podnikne kroky k vymožení pohledávky. Teprve tehdy stát řekne: Tato země nechce, aby děti trpěly nedostatkem kvůli neschopnosti nebo nevůli jednoho z rodičů. Začne vyplácet výživné nebo jeho část (pokud by bylo vysoké). Začne ty peníze vymáhat svou silou a svým důrazem.

To klíčové pro nás je, že děti nesmí trpět nedostatkem.

Za druhé neplatí, že se stát „cpe do života rodin“. To vůbec. První právní kroky musí učinit rodič - věřitel. On musí aktivně svou pohledávku uplatnit. Tím spustí soudní systém. Jenže nejsme v ideálním světě, kde by bylo za týden hotovo, rozhodnuto a vymoženo. Jsme sice v celkem fungující zemi, ale od podání k soudu do chvíle, kdy může začít exekuce (navíc s nejistým koncem), uplynou měsíce a měsíce (to není kritika soudů, na světě asi není systém, který by to uměl „flashiest of flashes“). My prostě chceme, aby onen aktivní krok rodiče – věřitele mohl být také krokem žádosti o pomoc. A tady je třeba říci, že žádosti o pomoc pro dítě. To přece nemůže za chyby a problémy svých rodičů.

Za třetí. Jsou zde tvrzení, že stát na tom bude „tratit kalhoty“, že to bude stát moc peněz. Především je nutné zopakovat, že stát nic nedává. Co vyplatí, to bude požadovat po povinném. Asi nedostane všechno, co poskytne dětem. Nějaké náklady a nějaké ztráty jistě budou. Ale určitě to neznamená, že co vydaná koruna, to koruna ztráty.

Za čtvrté. Každé alimenty, každé výživné v této zemi předepsal soud po zkoumání majetkových poměrů toho, kdo má platit. Výše výživného prošla testem posouzení. Pokud se některý rodič dostal do nové ekonomické situace, pokud třeba dlouhodobě onemocněl, má se s věcí obrátit na soud a navrhnout řešení své nižší schopnosti podílet se na potřebách svého dítěte nebo dětí. Podstatné je, že výživné bylo určeno na základě šetření soudem. Pokud tedy není placeno, jde možná někdy o platební neschopnost, ale z praxe víme, že nejednou i o platební nevůli. Vstup státu do takové situace je vstupem autority. Dost možná „z ničeho nic“ mnozí neplatiči najdou možnost, jak dostát svým závazkům vůči vlastním dětem.

Za páté jde prý o marginální záležitost týkající se především specifických skupin a rodin. To může říci jen někdo, kdo nemá ponětí o reálném životě. Neplacení alimentů je problém napříč příjmovými skupinami. Pokud někdo tvrdí, že se to týká Chánova (bez urážky) a ne Zlína nebo třeba pražských Dejvic (také bez urážky), tak netuší, o čem mluví.

Pro mne je klíčové, že do chudoby a skutečného nedostatku se kvůli neplacení výživného dostávají desítky tisíc dětí. Dětí, které nemohou za své rodiče.

Budeme se tedy bavit o tom, jak je smutné, že tyto děti strádají a že s nimi strádají i jejich rodiče – samoživitelky či samoživitelé? Budeme to sledovat jako svého typu sport nebo reality show? Nebo si řekneme, že v civilizované, kulturní, vysoce vyspělé zemi, jako je Česká republika, máme stát od toho, aby v podobných extrémních a důležitých situacích vstoupil do hry a uplatnil svoje finanční možnosti i autoritu silného věřitele?

Já jsem pro druhou možnost. Jednoznačně. I když se najednou objevila spousta podivných výtek k zálohovému výživnému, za sebe a ČSSD mohu říci: my určitě děti neopustíme.