Tento týden pro mne byl celkem dost rychle ubíhající, protože bylo stále co dělat. Když nebylo zrovna co dělat, tak jsem svou hlavu zaměstnávala opět vším možným a trochu z toho vám tady napíšu.
Pro mě už dny nejsou to co bývají pro mnohé z vás pracující lidi, já si tady hezky odpočívám v pohodlí domova a čekám, čekám až se mi nenávratně otočí život vzhůru nohama – samozřejmě k lepšímu a budu mít nepřetržitou 3letou směnu.
Ovšem chápu rozdíl mezi týdnem a víkendem. Moje tělo je tomu tak přizpůsobeno díky dřívějšímu vstávání do práce, takže když má přijít na nějaké to brzké ranní vstávání jsem hotová.
Můj muž má teď novou práci, díky které musí dojíždět daleko od naší domoviny, takže vstávat v 5:30 je teď pro něj každodenní chleba a to on chudák nese velmi těžce.
Každé ráno jsem vzhůru s ním, že teda ho aspoň nějak duševně uklidním, naladím – nemá to cenu, protože v tuhle brzkou hodinu nedokáže soustředěně myslet ani na svůj chod, natož se podívat na sebe do zrcadla – přichází vždy zpětná vazba a to naprosto nasraný a mrzký obličej. HH!
Budiž, tak se tady vzbudíme společně, já zůstávám s jedním okem otevřeným v posteli, abych neprovokovala, ale co se nestane, já mezitím usnu a spím třeba do 11h.
To už je můj den následně o hodně kratší, takže nějaké rychlé jídlo a jít pracovat k notebooku.
První věc, se kterou bych se vám tady ráda svěřila a otevřela se, je ta, že jsem u své kočičí lásky „hadrové panenky“ Cookie zpozorovala, že je poslední týden až přehnaně fixovaná na mou osobu.
Nevím, zda cítí brzký příchod miminka a snaží se mi tady předvádět, že jediné miminko v téhle domácnosti je tady pouze a jen ona.
Pokud mi zrovna nepolehává na břiše, tak semnou tráví veškerý čas, který může – tzn. Jdu spát, ona se ke mně přihrne, lehne si tak, aby mi mohla nejlépe dýchat přímo na čelo, packou si mě chytne za ruku a takhle spí, dokud se ráno zase nevzbudím. V tento moment si na chvíli někam odběhne, jenže když vidí, že se z postele tak brzy nechystám, vrátí se zpět a lehne si na kraj postele.
Pak přichází čas, kdy vstávám a jdu vykonat ranní hygienu – sedí celou dobu před sprchovým koutem nalepená tlamičkou na dveře a pozoruje. Nevím co?! Snad jestli si tělo mydlím správným směrem.
Občas jsou dny, kdy místo sprchy vyživuju možnost koupele – to si drahá lady sedne na záchodovou mísu a celou dobu mě opět sleduje.
Pak přichází čas, když si chystám snídani, to mi číhá nosem přímo pod rukama, aby ji náhodou něco neuteklo.
Následně se přemístím do obýváku, kde celý den pracuju. Ona leží buďto na mém pupku, jak jsem již zmiňovala a nebo nalepená alespoň na nějakou část mého těla.
Od doby co se tak nějak otrkala a začala se mazlit, jsem věděla, že je to malý kočko-pes, ale že je až tak přehnaně fixovaná jsem si všimla opravdu až tento týden, kdy se z ní spíše stal hlídací pes, než mazlivá kočička, co přijde jen když chce ona sama.
Když tento článek píšu, tak leží přímo vedle mě, hlavu nasměrovanou k notebooku, po očku ji pozoruju, jestli se ji to mé psaní náhodou nedotkne. HH!
Odůvodnit si její chování mohu mnoha způsoby, to je jasné – jeden z nejvíce patrných bude fakt, že tady bude nový človíček, ona to ví a buďto se těší na roli kouzelné chůvy McNanny a nebo představuje žárlivou starší sestru.
O všem vás budu informovat.
Další skvělá věc, která se mi tento týden udála, je, že mě paní doktorka na vyšetření tak trochu navnadila na možná brzký porod, že jsem se těšila až přehnaně a zatím zbytečně.
Možná, že spousty matek, které tohle budou číst, mě budou chtít ukamenovat, budou se chytat za hlavu a kdo ví co…. Ale já už se tak moc těším na porod, že je to pro mě spíše vysvobození.
Říkám teď – ano! Kdy už 9 měsíců tahám pytel pod svými prsy a je to čím dál více náročnější, nehledě na to, že moje břicho spíše připomíná letokruhy stromu, než cokoliv živočišného.
Těším se, těším se tak moc, že si neumím představit, jaký bude život bez té nálože, budu zase konečně normálně spát, aniž by převalování z boku na bok trvalo přehnaně dlouho, jestliže budu chtít lehnout k filmu stylem „na záda“ tak to nebude problém, nebude mě tlačit dítě a nebude mě dusit.
Je to samé stěžování, ano přiznávám, ale ke konci je téměř každá těhotná žena zoufala ve snaze „vypudit plod ven.“
Jednak je to láskou, kterou už chceme konečně tomu malému tvorečkovi dát, tak je to i protože tenhle stav v 39tt je nepohodlný.
Pateticky bych se teď tady nadále rozplývala nad tím, jak se nemohu dočkat, až poprvé spatřím syna, kterého nosím pod srdcem a další v domnění skvosty, které stejně nikoho nezajímají – ukončím to.
Zkrátka a dobře, ať už je venku. HH!
Téměř celý minulý týden mi hlavu zaměstnával můj nový projekt, který jsem se rozhodla rozjet.
Udělat pro své blízké okolí něco pěkného, doslova jim provonět bydlení.
Každá žena v domácnosti miluje, když přijde domů, zapálí nějakou tu svíčku, aromalampu, vonnou tyčinku.. cokoliv – zkrátka tak, aby její domov voněl.
Této myšlenky jsem se chytla také já a rozhodla se pro svou malou milovanou Opavu vytvořit stránky, kde by si mohly za levné peníze dopřát tyto doplňky.
Vzhledem k tomu, že jsem člověk netrpělivý, nedočkavý – tak jsem doufala v okamžitou zpětnou vazbu, jelikož to co jsem Opavačkám nabídla já, nikde jinde za stejnou, nebo podobnou cenu neseženou. Jenže tohle maloměsto je nejspíše tak konzervativní a nedůvěřivé, že se najde vždy nějaká jedna, dvě „Blaženy“, které se jako nenápadně na něco poptají, vy jim odpovíte – jsou spokojené a zase ticho na pěšině.
Neklesám na mysli, vím, že to bude v pohodě, že se to zvládne – jen to chce posbírat trochu té trpělivosti a vyčkat.
Takže polovinu týdne jsem se věnovala tomu, jak to udělat, jak nalákat, jak na reklamu, kde všude to budu propagovat atd. DRŽTE PĚSTI.
Konečně se dostávám na závěr toho co jsem vám chtěla říct, tedy alespoň z těch důležitějších věcí, je ta, že jsem shlédla film Quentina Tarantina – Osm hrozných.
Vzhledem k tomu, že jsem velký fanoušek jeho filmů a protože jsem film viděla teprve včera, nerozležel se mi dostatečně v hlavě, abych na něj mohla napsat nějakou kritiku, recenzi, nebo jakékoliv slovo.
Film mě bavil, od začátku do konce – byla to typická Tarantinovka – stojí za shlédnutí.
Děkuji za pozornost toť ode mě tento týden vše.
>>na závěr vás chci opět upozornit, že psaní je pro mě spíše uvolnění a relax, nedělám to profesionálně, ani nestuduji žurnalistiku - tudíž se může stát, že nehledím na správný slovosled, skladbu vět, nebo, že se mi sem tam vloudí nějaká pravopisná chyba, mým účelem a cílem je spíše lidi pobavit a nechat je si jen tak něco na odreagování počíst<<
