Z vlastní pozorovací zkušenosti, jsem si všimla takového malého nešvaru… Každý „obyč“ člověk, jako já, obzvlášť, když je to máma v dnešní době, tak má „potřebu“ si neustále stěžovat a sdělovat své životní neduhy s dítětem...
Hlavně pořád a všude a především veřejně.
No... a já nejsem výjimka.
Svět kolem syna, je dosti rozmanitý, pořád se potřebuje něco učit, vzdělávat se, všemu rozumět a já ho ve všem samozřejmě plně podporuji.
Kromě syna, se snažím láskyplně starat i o veškerou svou zvěř, včetně muže… :-)
Myslela jsem si, že odvedu se synem dobrou práci, vrátím se pak do své vlastní a budeme pokračovat svými životy, každý po svém.
Myšleno (zaměstnání a školka).
Jenže co si člověk nenaplánuje, to nemá, ale to zcela neplatí u nás.
Když jsem s touto myšlenkou a tímto plánem, vkráčela vstříc Novému roku, poslednímu roku na mateřské dovolené, tak jsem se těšila, jak se opět vrátím mezi dospělé lidi, se kterými mohu všestranně komunikovat, bez speciálního vysvětlování, bez sobě vlastní znakové řeči, zkrátka, bude to změna a bude dobrá!
Ale neuběhl skoro ani druhý měsíc a já zjistila co?!
No jasný, už v tom zase lítám… Budu podruhé máma.
Dvě čárky na těhotenském testu, mě doslova opařily. Neuměla jsem se hnout, neuměla jsem mluvit, jen jsem chtěla křičet.
(O druhém dítěti, jsme se bavili, ale jen hypoteticky. Jakože možná bychom už chtěli, ale nebylo to žádné pevné a opravdové rozhodnutí, protože jsem se víc těšila, že si na chvíli „spočnu“).
Tohle se vážně naplánovat nedá! Obzvlášť, když mám termín porodu měsíc poté, co mi skončí má první rodičovská?! Jako vážně?! Až tak moc, mi chce vesmír naznačit, že jsem pro ty děti stvořená a bez ohledu na to co chci, budu rodit jedno za druhým? :-) :-) :-)
Samozřejmě zde popisuji své prvotní pocity, které trvaly dohromady pár minut, ale vážně se mi hlavou honilo neskutečné množství myšlenek.
Jako třeba - kdybychom tohle plánovali celou dobu, tak nejsem těhotná ani v červenci.
Nebo, proč se rouhám? Vždyť jsem dobrá máma, své dítě miluju a budu milovat i tohle.
A to, že budu doma o pár let déle? Vadí mi to opravdu tak hodně?
Jasně, že nevadí.
Jasně, že se neskutečně těším, na malého, nového, čerstvého Tománka, kterého zase nebudu chtít dát z rukou.
Syn bude mít nejlepšího kámoše/kámošku na celý život.
Po prvním trimestru, jsem konečně na „oddychové metě“, protože to, co jsem si do nedávna zažívala, jsem snad nemohla ani nazývat krásným, šťastným těhotenstvím.
Naprosto vše, bylo úplně jiné, než u prvního.
Odporné nevolnosti, únava, z mé téměř vyléčené pleti se stalo „rojiště“ hnisavých vředů, vlasy jsem mohla použít místo pánve na smažení a prsa? Ta už nikdy nikomu neukážu… :-)
Ale jo… Pořád jsem se těšila, na nového člena.
Se zažitou zkušenosti „internetových“ matek, v druhém trimestru tohle vše opadá a je klid. Taky, že ano. Chvíli předtím, než jsem se do druhého trimestru dostala, se některé věci urovnaly a já „žiju“! :-)
ANO! Další těhotná matka, přežila ukrutný boj s prvním trimestrem a dokonce se ještě zvládla starat o první dítě! NEMOŽNÉ! Požaduji diplom a korunku na hlavu. :-) :-)
Teď už jsem srovnaná, vyrovnaná, klidná, pohodová, bezstarostná „těhule“, která pomalu nakupuje nové mini oblečky, přemítám, kam dám novou skříň, na všechny ty věci, jaký kočárek koupíme, jaké jméno vlastně vybereme, jestli to bude holka, nebo kluk a především, zda bude zdravé.
Takhle to má být.
Být v pohodě, vše brát jak to přijde, nerouhat se, těšit se z toho co vám život přinese a radovat se z každého nového.
A hlavně pamatujte: nikdy není na škodu krapet nadhledu a humoru.
