Vlakem jezdím opravdu často. A ráda. Neholduju automobilu, a i když se mi okolí vysmívá, že bez auta jsem handicapovaná, zcela pyšně prohlašuju, že budu vlakový příznivce, dokud bude v mých cílech vlaková stanice (hovořím o delších tratích, nesnáším přestupy!). V autě toho moc nestihnu, můžu tak maximálně poslouchat audio. Ve vlaku vyřídím desítky e-mailů, napíšu pár článků, přečtu spoustu stran zajímavé knihy, najím se, vyspím se, vyslechnu interesantní rozhovory… jde prostě o efektivně využitý čas.
Na kolejích jsem toho zažila hodně. V mém věku to prohlašuje asi málokdo, ale já měla tu „výhodu“, že jsem do školy vždy dojížděla. Takže od jedenácti až do dvaceti let téměř každodenně ve vlaku. Dalších deset let neustálé služební cesty – Praha – Zábřeh - Olomouc – Ostrava – Český Těšín… a to je mnoho hodin na kolejích.
Tak třeba jednou začal vagón, v němž jsem cestovala, hořet. Neuvěřitelně to smrdělo. Kdysi se stala jakási nehoda na trati a já, ve svých nácti letech, tehdy bez mobilního telefonu, prostála celé odpoledne a půlku noci v nějaké vesnici u Pardubic. Na nádraží v Šumperku, kam jsem nakonec po asi dvanácti hodinách zpoždění dorazila, čekala spousta vystrašených maminek, včetně té mojí. Na střední škole jsem zase jela vlakem domů z Velké Pardubické. Obsluhovala jsem tehdy VIP lóži, tedy 18 hodin strávených na nohou a na podpatcích! Ve vlaku jsem tvrdě zaspala. Když jsem se probudila, vlak vyjížděl z mé cílové stanice. Bezmyšlenkovitě, ještě v polospánku, jsem sbalila svůj velký kufr a běžela ke dveřím. Otevřela jsem je za jízdy (tehdy to ještě jednoduše šlo), vyhodila jsem nejprve kufr a za ním vyskočila já. Pravděpodobně v docela velké rychlosti, nástupiště už bylo v nedohlednu a moje tělo dopadlo asi 30 metrů za kufrem, přímo na vedlejší kolej. Zas tak strašné, jak to asi zní, to nebylo, žádnou bolest si nepamatuju, jen průvodčího, který na mě z vlaku křičel: „Vy bláznivko bláznivá, co magoříte?! Vždyť jste se mohla zabít!“
Hodiny zpoždění vlakových souprav, tedy hodiny strávené v nádražních čekárnách, raději ani nechci počítat. Každopádně zvykla jsem si, za ta léta, na mnohé. Ani jsem vlastně nikdy neměla potřebu o mých vlakových zážitcích psát. Až dodnes, kdy jsem se rozhodla v Leo Expressu vyčůrat.
Leo Express volím, když nestihnu rezervovat Regiojet. Nejsem náročný cestující, vadí mi máloco. Ke štěstí mi dostačuje můj PC a zásuvka, popřípadě kniha. A vědomí, že je někde poblíž toaleta. Málokdy na ni opravdu dojde, snažím se veřejným WC vyhýbat, jak jen mi to můj močový měchýř dovolí, ale tentokrát, po dvou kávách a zázvorové limonádě, si nedal říct. A tak jsem se vydala, v Leo Expressu, na toaletu.
Nějakou dobu mi trvalo najít dveře, když jsem však objevila kovové cosi veprostřed stěny na vlakové chodbičce a stiskla to, dveře do intimní místnosti se otevřely. Po opakovaném stisknutí se zavřely a toaleta zahlásila: „dveře jsou zamknuty“. Jako v kosmu, říkala jsem si a po prohlédnutí docela velké místnosti mě o tom ujistila stěna pomalovaná vesmírnými motivy. Černý vesmír, hvězdy, možná nějaké planety… Něco mi však nehrálo. Nebo vlastně… hrálo! Jakmile se za mnou zavřely dveře, spustil se podivný zpěv ptáků. Jako bych čůrala v pavilonu ptáků v pražské ZOO. Že by v kosmu byli slyšet ptáci? Celé moje vykonávání potřeby bylo podivné.
Sedíte na záchodě, koukáte do vesmíru a do toho všeho zpívají a kdákají ptáci. Doposud nevím, co si o tom myslet… Z toalety jsem se vracela poněkud rozčarovaná.
Bohužel mě rozčarování vykonáním mé potřeby nepřešlo. Zjistila jsem totiž, že onen zpěv ptáků, který se rozezní, kdykoliv se za Vámi zavřou dveře toalety, se rozezní nejen uvnitř WC, ale i venku. Každý cestující, sedící ve Vašem vagóně, tak je nucen poslouchat ptáky, kdykoliv sedíte na záchodě. Myslela jsem si, že si toho brzy přestanu všímat… ale, víte, kolik lidí jde za cestu z Prahy do Olomouce na toaletu? 18! Ano, po čas mé cesty mě 18x vyrušily ze čtení ti blbí ptáci. A snad díky mé fantasii bez hranic, nešlo mi pokaždé ubránit se představě onoho pasažéra na toaletě, jak sedí a kouká na vesmírnou stěnu, možná že stejně vyděšeně, jako já.
Nemohla jsem jinak, než googlit tři klíčová slova: „Leo - Expres - toaleta“. A našla jsem článek o nápaditých toaletách, cituji: „Soukromý dopravce Leo Express, který plánuje nasadit vlaky na tuto trasu letos v prosinci, nově slibuje také toalety, jejichž návštěva přinese podle tiskové zprávy této společnosti nevšední zážitek. „Stěny budou ozdobeny inspirujícími motivy, které uživatele uklidní i v těch nejintimnějších chvílích. Budou se tak cítit jako doma," říká o společnosti Leo Express Petr Kopáček.“
Inspirující?! Uklidní?! Jako doma?! No, já nevím. Možná bychom měli ponechat nápaditost českých kreativců něčemu jinému, než toaletám ve vlacích. Nebo ne?
