Léto přichází. Jak se to pozná? Můj tatínek z nohou nesezuje arabky (podivné kožené sandály, které nosí od prvního slunečního paprsku až do padajícího sněhu, co si pamatuji), moje maminka sedí, téměř kdykoliv jí telefonuji, na kole, a všechny dámy v okolí sundávají punčochy a zkracují sukně. A já? Já čtu za chůze.
čtení za chůze
Zbožňuju ten pocit, kdy se za mnou všichni lidé otáčí a diví se, že ačkoliv koukám do knihy, zvládnu přeskočit kaluž, vyhnout se patníku nebo v pohodě vyšlápnout eskalátory. Léta praxe, dámy a pánové (a vyvinuté periferní vidění, které je, jak je mnoha výzkumy podloženo, mnohem výraznější, než u pánských protějšků). Ať mám let praxe kolikkoliv, ve sněhových břečkách a za hnusného vlhkého počasí se za chůze číst opravdu nedá. Stránky knih se neúprosně kroutí, máte mokré ponožky a neustále na Vás padá ze střech sníh. To je také důvod, proč v zimě přečtu asi pětkrát méně knih, než v létě (pražské metro jezdí příliš rychle a já zapomínám, začtena do knihy, vystupovat v cílové stanici).
I přes léta praxe, někdy se, za chůze začtena do napínavé kapitoly, dostanu do podivných situací. Tak za prvé: i přes vyvinuté periferní vidění vůbec nevím, co se děje nade mnou. Když tedy někde opravují střechu a na chodníku není upozornění, hrozí, že na mě spadne lžíce s maltou. Za druhé: pokud máte velkou fantasii – a ta mně rozhodně nechybí – neposloucháte okolí, protože si představujete v knize všechny důležité zvuky. Například teď čtu „Obnaženou Paříž“ od Stephena Clarka, který již za pár dní zavítá do českých luhů a hájů. Paříž dokáže popisovat tak barvitě, že slyším všechno štěbetání, cinkání skleniček, zvuk přijíždějícího metra… dokonce i cítím vůni palačinek z mé oblíbené Creperie na Rue Mouffetard. Zapříčiňuje to nejen to, že mám neustále hlad, ale také to, že neslyším dění kolem sebe – povídání si lidí, štěkání psa ani zacinkání tramvaje… což může zapříčinit zamračený pohled pouličního prodejce, kousnutí nebo také to, že mě přejede tramvaj. Párkrát už jsem měla na mále. Lidé si pak ťukají na čelo a slyším nadávky typu „blbá koza, co si čte, když přechází cestu?!“ Mají recht. Ale pořád lepší, než kdybych si psala smsku, což je k vidění přeci jen častěji. No ne?
Ale podivná situace, do které jsem se dostala v pátek, mě přeci jen malinko vykolejila. Vraťme se na začátek. Jak že se to pozná, že začíná léto? Táta – arabky, máma – kolo, holky – punčochy a sukně. A jsme u toho. Já totiž v létě nejenom že čtu, ale taky zkracuju. Rukávy, sukně, mnohdy vlasy... Jako v Postřižinách. No a v pátek, když bylo tak krásně, jsem si po roce oblékla letní propínací béžové šaty nad kolena. Jsou celopropínací, takže při rychlé chůzi se občas stane, že se mi rozepne poslední knoflíček, což celkem ničemu nevadí. Trochu se protáhne rozparek, ale šaty nejsou natolik krátké, aby to bylo nebezpečné. Jenže, to se nesmí potkat rychlá chůze, čtení, eskalátory a šílený fučák v metru. A tak si tak jdu… v rukou knihu hlásající jasně viditelný nápis „Obnažená Paříž“, začtená a nevšímající si toho, co se děje kolem mne, ale ani na mne, v metru velký vítr a povolené dírky u knoflíčků. Najednou cítím, že mi je zima až podezřele vysoko na nohou, kouknu dolů a ups!: šaty až do pasu rozepnuté a vítr je rozfoukává všude, jen ne tam, kde by zakrývaly moje puntíkaté kalhotky. Rychle zapnout, říkám si a stydím se rozhlédnout, doufaje, že nikdo nekouká. A v tom nějaký sympatický dědula, jedoucí na eskalátoru proti mně, křičí tak, aby to všichni ti spěchající do práce slyšeli: „Jé, to je sranda! Támhle jede obnažená slečna s Obnaženou Paříží!“
Obnažená neobnažená, vážně mě to rozesmálo. A věřím, že ty, co si stačili něčeho povšimnout a dát si jedna a jedna dohromady, taky.
Miluju čtení za chůze. Přináší krásné zážitky a spoustu dovedností. Ostatně, jak jinak bych se naučila skákat přes kaluže poslepu.
