Potřebuji nutně znát pravdu: dělají druhým moje dopisy a pohlednice radost nebo je spíše otravují? Protože jestli z nich neplyne příval nespoutané radosti, pak jejich psaní není radostnou chvílí ani pro mne.
Seděla jsem u babiččina obývákového stolu a psala dopis. Klasický dopis, psaný perem a rukou, na bílý nelinkovaný papír, pro někoho, komu jsem chtěla vyjádřit pár emocí a pocitů a sms zprávy nebo facebook statusy, plné zkratek, smajlíků a podobných nesmyslů, mi pro to nepřišly ideální.
„Co to děláš?“, zeptala se mě pětiletá sestřenice. „Píšu dopis“, odpovídám samozřejmě, protože pro mne to je relativně obvyklá činnost. „A komu a proč?“, ptá se zvídavě dál. „Jednomu kamarádovi, protože mu chci něco říct.“ „Hm. A proč mu to neřekneš osobně?“, dodává. Zamýšlím se… „No, protože dopis mu udělá radost a zdůrazní, jak je pro mě náš vztah důležitý… jak jsem si dala tu práci s tím mu to napsat…“, zarážím se sama nad svými slovy. Nebo ne?!
Píšu dopisy. Ne často, občas. Asi jednou měsíčně. Přibližně jednou týdně posílám pohledy, jen tak, někomu pro radost. Bráškovi, sestřenici, mamince, kamarádce… většinou s krátkým vzkazem navazujícím na to, co jsme spolu hezkého prožili. Píšu a posílám je s radostí. Zbožňuju ten pocit, kdy vybírám obrázek na pohlednici ve vztahu k tomu, komu je určena, baví mě vymýšlet rýmy nebo hledat citáty, které na pohlednici napíšu, s chutí „olízávám“ známku a s úžasem pohled vhazuju do schránky. Ten adrenalin, že už ho nemůžete vytáhnout a vzít zpět, znáte to? To mi vydrželo z dob, kdy jsem posílala anonymní valentýnky v mých patnácti letech Pepovi (ano, Pepo, byla jsem to já!).
Jenže po celou dobu žiju v domnění, že tím dělám radost druhým. Ale je tomu opravdu tak? Nebo dělám v dnešní době psaním a posíláním pohledů a dopisů radost pouze sobě samé?
Víte, za poslední rok jsem napsala třeba 20 dopisů. Strávila jsem nad nimi hodiny, možná dny. Ne, že by to nebyly krásně strávené hodiny, ale byly strávené užitečně? Neměla jsem si raději číst nebo něco zajímavého tvořit? Za ten poslední rok mi NIKDO NIKDY na dopis neodpověděl. Pokud ano, pak na Facebooku.
Za poslední rok jsem poslala asi 100 pohledů. Dostalo se mi pěti poděkování. Dvě byla učiněna přes Facebook, jedno e-mailem, kamarádka mi poděkovala telefonicky a další kamarádka osobně, když jsme se potkaly na kávě. Kolik mně přišlo pohlednic? Jedna. Od maminky z Berlína.
Neočekávám, že se mi pohlednice vrátí, ani neočekávám díky. Jen potřebuju nutně znát pravdu: dělají druhým moje dopisy a pohlednice radost nebo je spíše otravují? Protože jestli z nich neplyne příval nespoutané radosti a vášně, pak jejich psaní není radostnou chvílí ani pro mne.
Ale třeba čtení knížek ano, takže: nemám si jít raději číst?
(A i když je tohle asi nejblbější a slohově nejméně propracovaná úvaha, kterou jsem kdy vyplodila, je pro mě opravdu důležitá.) :)
