Do Paříže jedině se Šmídem

Která holka nesní o Paříži? Francouzky byly vždy (alespoň v amerických filmech) prezentovány jako femme fatale, úspěšné ženy, které se nebojí vyrazit do společnosti ve výstředním kousku oděvu. Dámy každým coulem, jež se umějí nosit a klidně si pod triko nevezmou podprsenku.

Snad každé díte mé generace vnímalo Paříž jako cosi nestoudného (bohémové, Absint, spousta prostitutek, síťované punčochy, červené lodičky a procházky pod Eiffelovou věží). A co je nestoudné, to je pozitivní.

A tak jsem si už jako malá holka počala kupovat barety po francouzsku, číst o malířích žijících na Montmartru a vystřihovat obrázky zajímavostí z pařížských ulic. Když jsme se přestěhovali do nového bytu a já získala svůj vlastní pokoj, maminka mi dovolila počmárat si stěnu. Jaké veledílo jsem vytvořila? Eiffelovu věž.

Usínala jsem tak přímo pod symbolem Paříže, nad něž jsem napsala jedinou francouzskou větu, kterou jsem tehdy uměla ("téte a téte avec la passion") a přivedla jsem si spolubydlícího v podobě mužské plastové figuríny, jemuž jsem na hlavu nasadila klobouk, navlékla ho do trika s nápisem "I LOVE PARIS" a oslovovala ho, něžně a po francouzsku, "Jeane Pierre!"...

A tak, ta moje Paříž, stala se doslova vysněnou.

Jaký údiv nastal, když jsem se v onom městě s nehorázným očekáváním ocitla a ono bylo... jaksi... obyčejné. Taková francouzská Praha. S vyšší úrovní, lepšími obchody, Francouzkami bez podpresnky, spoustou výborného jídla, ale... kde je ta pohádka? Kde je ten ráj?

Mít s sebou v Paříži obyčejné průvodce, k dostání v běžných sítích knihkupectví, musela bych napsat: nikde, ráj se nekoná. Město hezké, umění, kam se podíváš, fronta na každou památku, příjemné parky, spousta sluníčka, ale světe div se, žádné čáry máry, atmosféra jako na každé jiné dovolené.

Ale není to tak zcela pravda. Paříž se musí dýchat. Ale hlavně, Paříž se musí objevovat. Profláklá místa, která navštíví každý zbloudilec, ať už Brit, Němec, Američan, Ital či Čech, ta to hlavní nevypoví. Ráj se jen tak najít nedá, ráj si musíte také umět udělat.

Naštěstí, můj spolucestující má všech pět pohromadě, a přibalil na cesty to nejdůležitější: průvodce REFLEX City Guide "Paříž podle Jana Šmída" aneb 100 x NEJ, která průvodci neznají (s fotografiemi Jana Šibíka).
Když se časopis Reflex rozhodl obohatit čtenáře cestovatele o kolekci neobvyklých průvodců, možná ještě netušil, jakou službu nám tím udělá. Kvůli průvodci pro Paříž oslovil Jana Šmída, mimojiné zpravodaje Českého rozhlasu v Paříži.

"V průvodcích dnes najdete téměř všechno. Proto jsem se rozhodl ukázat Vám takovou Paříž, jakou jsem poznával během reportáží pro Radiožurnál, jakou jsem si oblíbil a jakou mám tedy rád já sám. Chápejte proto tohoto průvodce jako mou osobní pozvánku do úžasného města nad Seinou, ve kterém můžete strávit několik let a stejně ho pořád ještě neznáte dobře. Připouštím, že je velice subjektivní, někteří možná budou zklamáni, že v něm nepíšu o Eiffelovce, Trocadéru, Louvru a třeba Montmartre zmiňuji jen okrajově." Říká Honza Šmíd v úvodníku průvodce.

Myslím, že o zklamání zde nemůže být řeč. Ti, kdož si chtějí číst o Eiffelovce a Trocadéru, ať si běží do knihkupectví koupit kteréhokoliv průvodce, ti, kteří by se chtěli nadechnout té opravdové Paříže, ať si rychle seženou Šmídovy tipy.

Průvodce vám poradí v mnoha oblastech.
Ubytování, ať už luxusnější či za přijatelnou cenu, kam za dobrým (a potvrzuji, že opravdu dobrým) jídlem, kterou pařížskou vyhlídku si nenechat ujít, na kterém náměstí si sednout na kafe (či do parčíku) a vychutnat si nenapodobitelnou atmosféru... atd.

Krom toho, že pan Šmíd prokázal svým čtenářům nemalou službu nevšedními tipy "kam v Paříži", prokázal také službu ještě ohromnější. Naučí své čtenáře, tedy pravděpodobně cestovatelé chystající se do Paříže, dívat se okolo sebe. Protože ta pařížská proslulá krása se neskrývá pouze ve výhledu z Eiffelovy věže, ani v historii "mlýnského kola" Moulin Rouge, ale v prostých ulicích, na jejichž rohu se skýtá stánek se zeleninou, nebo v nenápadné vyhlídce, kterou díky množství po ránu se procházejících Číňanů málem nenajdete. Chce to jen chvíli postát a nadechnout se.

Ono to pařížské srdce totiž tepe, ale puls není nahmatatelný všude.
Když ale chcete, najdete ho. A jakou má sílu, panečku!