Být tak baletkou

Všichni máme přání. Přání nevyslovená a přání vyslovená. Je mezi nimi velký rozdíl. Ta vyslovená přání jsou totiž (alespoň u mne) splnitelná, ta nevyslovená, to jsou jen sny. Takové ty "kdybych měla Arabelin prsten, přála bych si..." Světový mír, aby celá moje rodina byla zdravá, abych nikdy nezestárla, přečíst všechny knihy na světě, mít velkou vilu, psa, bazén, džíp a hodinky s vodotryskem a tak dále...

Láhev s baletkou

Buď je nahlas vyslovíme s ironickým podtónem a předpokladem, že všichni kolem tuší, že jsme natolik rozumní a zdraví, že ve splnění našich snů ani nedoufáme. A nebo je nevyslovíme vůbec, protože bychom upozornili na naše slabosti.

Když jsem byla malá a myslela si, že jsem příšerně tlustá, vždycky jsem si říkala: "Mít tak Arabelin prsten, chtěla bych být vysoká a štíhlá." Nikdy bych to ale nevyslovila nahlas, protože pak by si lidé bývali byli všimli, že jsem "tlustá". (Vidět fotky z mého dětsví, asi byste mi vrazili rovnou facku - a já sobě taky, věřte mi.) A stejně tak jsem nikdy nahlas nevyslovila "přála bych si být baletkou!" Protože to by si potom mohli všichni povšimnout, že: nemám postavu jako proutek, neumím ani stát na špičkách, natož tančit. Jsem kopyto a neumím se ladně pohybovat, nemám hudební sluch...

Proč jsem se tedy rozhodla mé tajné přání vyslovit nyní? Protože jsem tak trochu dospěla. Takže už vím, že fajn je mít se aspoň trochu rád. No a hlavně už mám dospělácké životní cíle! Tedy můj cíl stát se baletkou jsem zaměnila za něco reálnějšího: okrást Arabelu!

No, ale teď už k věci. Jak jsem dospěla k přání být baletkou? To bylo tak:

Měla jsem prababičku. Ba dokonce jsem měla čtyři prababičky, ale jen jedna z nich může hrát v mém dnešním příběhu hlavní (vlastně spíš vedlejší) roli. Prababička Lutínská. (Nejmenovala se Lutínská, ale velké L zde přísluší, jelikož já dodnes nevím, jak se moje prababičky z tátovy strany jmenovaly. Jedna bydlela v Hablově a ta druhá v Lutíně, a tak pro mne prostě zůstanou navždy prababičkami Hablovskou a Lutínskou.) A tato prababička Lutínská bydlela v lutínském (zde malé l již patří) domově důchodců. Zde jsme ji navštěvovali. Ne příliš často, však o to víc jsem se na každou návštěvu prababičky těšila. Babi Lutínská byla dáma. Pamatuji si ji starou, se spoustou vrásek v obličeji, ale s krásnými stříbřitými vlasy, mající dlouhé štíhlé prsty na rukou a baletku (ano, konečně vstupuje na scénu postava v hlavní roli).

Prababička Lutínská totiž vlastnila ten nejpokladovatější poklad světa. Starou láhev od likéru Bols, v níž bydlela malá baletka. Nádherná dáma se zlatým korzetem a červenou sukní vypadající jako květ vlčího máku. S černými vyčesanými vlasy a figurou jako proutek. Babička, ačkoliv jí již dělalo potíž postavit se na těžké nohy, při každé mojí návštěvě vstala a podala z vysoké skříně zmiňovanou láhev. Položila ji na stůl, natáhla klíček a...

Rozezněla se ta nejkrásnější melodie, kterou nikdy nezapomenu a malá baletka se roztančila. Tančila nám všem pro radost. Nejen moje a sestřiny kukadla z ní nespustily oči, mnohdy se ani táta s mámou nemohli odtrhnout. A při každém odchodu z domova důchodců v mých očích zaplanul stesk. Po babičce a baletce.

Jednoho dne prababička Lutínská zemřela. Nevzpomínám si na to, jak ani proč. Snad stářím, snad s úsměvem na rtech. V mých očích zůstala nezměněná. Se stříbrnými vlasy, dlouhými prsty na rukou, usměvavými rty. V pozadí hravá známá melodie a točí se malá baletka.

Často obcházím bazary a antikvariáty a doufám, že narazím na láhev od likéru Bols s ballerinou uvnitř. A tak, moji milí, přidávám prosbu. Taky obcházíte antiky? Pokud ano, mrkněte sem tam i na regály s lahvemi... A když někde uvidíte malou baletku, jsem na mailu. Co z toho? Uděláte radost holce, co se nikdy nestane baletkou (tedy pokud se nespolčí s Rumburakem a nevymyslí zapeklitý plán, jak okrást Arabelu).

(Že to je málo? No dobře, tak v případě úspěšnosti při hledání mé staré dobré známé baletky u mě i máte večeři.)