Birlibán. Jaképak to je jméno?

"Birlibán, Birlibán. Jaképak je to jméno? Uslyšíme snad pohádku o kouzelníkovi? Nebo o princi Birlibánovi? Anebo je to kouzelná průpovídka? Ale ne. Nebudeme čarovat." Těmito slovy začíná Eduard Petiška svou knihu o klukovi jménem Birlibán, se kterým prožijete spoustu neobyčejných příhod. A že se nebude čarovat? No, já bych si dovolila nesouhlasit. Totiž kouzlo, to je to příhodné slovo pro Petiškova Birlibána.

Nevzpomenu si, kolik let mi bylo, když jsem Birlibána prvně slyšela. Ale můžu vám povědět, kdy jsem ho naposledy četla. Dnes. A že by v tom nebyly čáry? To mi tedy někdo vysvětlete, jaktože pokaždé, když s Birlibánem zažívám nejeden příběh, nemůžu napětím ani dýchat. A jakmile padne poslední věta knihy: "Bylo osm hodin a Birlibán ještě spal", jen stěží zadržím slzy, jak moc mi bude po tom blonďatém klukovi smutno.

Kdo nečetl Birlibána, jen těžko si dovede představit, o čem bych zde chtěla hovořit. O všech těch neuvěřitelných dobrodružstvích, z nichž vyplyne nejedno ponaučení. O všech těch světech, které za zdmi fantasie leží, o hračkách, ke kterým bychom se měli chovat s úctou. O stromech plných pečených husiček a salámů...

Birlibán je jednou z těch dětských knížek, které naplňují dle mého pojem "dětská literatura" se vším všudy. O Petiškově češtině snad hovořit nemusím, je vytříbená. Co se týče výchovné stránky knihy, která by dětské literatuře jistě neměla scházet, výchovnější knížku snad nenajdete. Birlibán má snahu děti naučit, že ke hračkám - i k těm starým - by se měly chovat hezky. Že by měly dojídat snídani, také by neměly být líné... atd.

Co že by ještě měla dětská kniha mít? Zajisté, obrázky! Ale o těch za malou chvíli...

Já sama Birlibána doma nemám. Je to knížka, kterou by mi maminka neponechala ani za - jak se u nás doma říká - za zlaté prase. I její je totiž oblíbená a předčítá z ní nejen malému bráškovi, ale i dětem ve škole. A tak jsem využila návštěvy u rodičů a maminčin "salát" (a to doslova, kniha je už ve velmi dezolátním stavu) jsem si znovu po letech prohlédla. Nádherné obrázky Václava Sivka mne polapily na půl dne. A to je ten důvod, proč kniha nezabírá čestné místo v mé vlastní knihovně. Staré vydání, právě to se Sivkovými obrázky, není již k sehnání. Ani na knižních pultech, ani v antikvariátech.

Birlibán sice díky Knižnímu klubu vyšel v roce 2008 (i v letech dřívějších) a ilustrace Miroslava Jágra, vynikajícího ilustrátora, rozhodně nemám v úmyslu "pomlouvat", ale pro nás, co jsme na Sivkově Birlibánovi vyrostli, to už prostě není ten sám chlapec.

A tak jsem se - namotivaná prohlížením mámina salátu - rozhodla, že "starého Birlibána" musím mít za každou cenu. A když za každou, tak za každou. Asi půl hodiny mi trvalo, než jsem prošla všechny internetové antikvariáty a... štěstí mi bylo nakloněno. Objevil se Birlibán vydaný dávno před mým narozením. Ilustrace: Vávlav Sivko. A i když mě stál 400,- Kč (ačkoliv maminčina verze hlásá 20,- Kčs), nelituji objednávky ani trochu.

Antikvariát Sušice, kde jsem knihu objednala, mě ihned (přesto, že je sobota) informoval, že v pondělí ráno bude zásilka odeslána. A já jsem natěšená, až mi tváře planou vzrušením.

Myslím, že když si Birlibána na dobrou noc přečtete, zaplanou vzrušením i vaše tváře. Tak se pusťme do toho! V Americe chodí o Vánocích sobi s planoucími čumáky, tak proč by v českých krajích nemohli v létě chodit čtenáři s planoucími tvářemi...