Leonardo by se asi neuživil. Vládne Milan Knížák. A knížáků je bezpočet. Mnoho. Všude číhají. Výstavy jsou jich plné.
Většina lidí si myslí, že nerozumí umění. Přiznám se, že když vidím výtvarné práce mistrů, jakými jsou například Knížák nebo Drgáč, taky jsem na rozpacích...
Člověk je postaven před otázku: jsem tak hloupý já, nebo tenhle umělec? On se dostal až sem na tuto výstavu a nechali ho projít. Takže asi já. Ale... nic v tom díle nevidím. Nijak to nepůsobí. Snad... jako hrouda. Nebo skládka plastů. Nakonec... dobrý nápad. Ach, i trochu hezké, z této strany... Když se člověk tak nakloní, až sem, no, sem, ještě, ještě kousek... V tom je asi to umění... ? Najít úhel, pod kterým se dívat... ?
Jednou jsem navštívila výstavu s obrazy jistého chirurga. V doprovodném slovu uvedl, že pomocí malby relaxuje po náročné práci. Tedy: o náročné práci chirurga fakt nepochybuji. A o svobodě relaxovat libovolným způsobem snad také ne. Výsledek však byl natolik otřesný, že se ozvaly hlasy. V knize návštěv odmítlo jeho malby tolik lidí, že organizátoři se rozhodli výstavu ukončit. Nebo to nevydržel autor a obrazy odnesl. To nevím. Výstava skončila dlouho před plánovaným termínem. Chirurgovi bylo v knize návštěv doporučeno, ať relaxuje ryze v soukromí.
A věřte nebo ne, to se mně líbilo. Že lidi si tam přestali hrát na znalce umění.
Napsali jak to cítí. Prostě - nijak...
