Mám důvodné podezření :o) , že Ježíš učil a nadále i učí, jak se dostat za hranice meditace omezené časem.
Nepochybuji o tom, že Jeho život byl Bytím v Bohu, tedy neomezenou Jednotou s Otcem. Je to zvláštní, ale Jeho život byl skutečně prostoupen Láskou v takovém smyslu, jaký neznáme, a nedokážeme si ho představit. Hlubokou sounáležitostí s druhými...
Přesto, že byl v trvalé Jednotě s Otcem (což mnohokrát vyjádřil), prováděl meditaci, ovšem nejspíš jako hlubokou modlitbu, soubytí s Otcem. Tam nebylo místo pro ego... A to mě fascinuje a zajímá! Soustředil se na Otce, a Jeho mysl se absolutně zklidnila.
O těchto Jeho nejintimnějších chvílích nejsou dostatečné záznamy, proto člověk usuzuje dle toho, jak Krista poznal osobně a sám. Malý, ale podstatný vzorek Jeho modliteb lze najít u Jana v kapitole 17, což je krásné a výmluvné.
Ježíš nemeditoval proto, aby "na sobě pracoval", aby pokročil v duchovním vývoji, aby se zdokonalil. Meditoval, nebo spíš - modlil se (pojem meditace vůbec nepoužíval!) - aby se spojil s Otcem, aby s ním hovořil, ba dokonce - aby ho prosil... Ani stín ega. Ani stín... Místo toho - "jen" odevzdání: ne moje, ale tvá vůle se staň...
A v tomto rozpoložení zůstával nepřetržitě, tedy i pak, když modlitbu ukončil. Odevzdání. Otcova vůle; žádný "vlastní" cíl.
A to je ten klíč. Nepotřebuješ se na příštích deset minut odevzdat, jsi-li odevzdán - stále. A nic menšího po tobě Ježíš nežádá. Nevede tě do kompromisů a prozatímních řešení. Nevede tě na cestu pokrytců; co večer drmolí cosi v kostele, a ráno pak v práci o ničem nevědí. Chce tě celého; ON musí být jediný tvůj cíl. A nejsi-li k tomu ochoten, odejdi: Ježíš tě posílá zcela otevřeně pryč.
"Šly s Ním veliké zástupy; obrátil se k nim, a řekl: "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem."
Zdá se ti to tvrdé? Někteří lidi z těchto slov šílejí a s gustem by je vymazali z Lukáše. Ale nemusíš si myslet, že ty vyjmenované příbuzné máš snad nenávidět, nebo co. Máš dokázat se jich zříct, tedy - nelpět na nich. Čili je to známý princip nelpění. Na duchovní cestě nesmíš lpět na ničem; jinak zůstaň radši sedět na zadku. Bez legrace; mohl bys totiž přijít k úhoně.
Cesta za Ním si tě žádá celého, a Ježíš tě proto varuje: nejsi-li ochoten dát vše, zůstaň u rituálních obřadů a večerních (či ranních?) meditačních chvil.
"Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak - až položí základ a nebude moci dokončit - vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. 'To je ten člověk', řeknou, 'který začal stavět, ale nemohl dokončit'.
Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradězda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem." (Luk 14,25-33)
Tento druhý příklad, který Ježíš uvádí, naráží zároveň na princip duchovního boje, a to je vážná věc. Pokud se On nestal Tvým životním cílem, pokud ses Mu neodevzdal cele, nezkoušej do duchovního boje vstupovat. Ty jsi totiž tím, kdo má jen deset tisíc vojáků a možná míň; a Ďábel bude tím, kdo jedná v přesile. Nech toho a zmiz - to je moje rada; a vím, proč to říkám.
Naprosto přesně.
