Psala jsem o převtělování. Tázavě. Jak také jinak. Nepamatuji si minulé životy. Někteří lidé ano, já ne. Přesto děkuji za diskusi. Víte, já z ní mám pocit, který popíšu.
Určitě je možné mít konzistentní vzpomínky na dva minulé životy, a hovořit jazykem, který je prastarý. Chvilkami téměř závidím... Ale diskuse pod článkem se později dostala - řekla bych - do teoretické roviny.
Mám pocit, že lidé s Bohem a karmou spíše provádějí kalkul, a to mě krutě nebaví. Co za to - věčnost? Spasení? Vymanění z cyklu příčin a následků? Nechci to pitvat. Zajímá mě jediné: pokud On je, zajímá mě ON SÁM. Chápete?
Děsí mě teoretické učení. Jak může někdo znát zákony karmy do úplných detailů? I když si pamatuje své předchozí životy, stále jde jen o fragment vesmírného celku... Karma mně připadá logická, ale jsem smutná, když se někdo snaží druhé přesvědčit, jak vypadají detaily tohoto záhadného cyklu. Když někdo příliš přesvědčuje druhé o věcech, co leží za Řekou smrti, za Údolím odpočinutí.
Kdo z nás se odsud vrátil, aby mohl svědčit o karmě? Kdo z nás viděl Boha, aby mohl říct, co On může nebo nemůže? Kdo může říct, že Ježíš nemohl žít jenom jednou jedinkrát?
Ach, jak často podléháme tomu, co jsme pouze někde slyšeli. Co kdosi vyprávěl, a pak se ztratil v davu. Vznikají krkolomné teze; co já jich už slyšela! A víte co?
Prostě mě nebaví. Ve chvíli krize, kdy za ně máte platit životem, se rozpadnou. A zůstane jen to, co jste pocítili nitrem. Srdcem.
To zůstane, a tak to má asi být.
