Rozhovor pana Tomáše Halíka s panem Michaelem Žantovským, na který odkazuji v blogu, mě přiměl alespoň krátce reagovat. A doufám, že rozhodně ne ve zlém...
Rozhovor moderovala paní Daniela Drtinová.
Oba pánové se utkali ve velmi přátelském duchu; ba chtělo by se říct, že Michael Žantovský chodil kolem pana Halíka přímo po špičkách...
Michaelu Žantovskému jde především o jedno: namítá, že pan Halík je intelektuálně nekonzistentní. Důvod? Zatímco urážky "posvátných symbolů", jejichž autorem je francouzská redakce Charlie Hebdo, pan Halík odsoudil, ve hře Naše násilí a vaše násilí mu urážka Ježíše nevadí.
Minulý a současný postoj pana Halíka si můžete srovnat i díky staršímu článku Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost .
Zde pan Halík - podle mého názoru velmi hezky a výstižně - píše:
"Hlásím se totiž k jiné tváři naší kultury, k té, která jistě zná laskavý osvobozující humor a ironii, polemiku vůči fanatismu a fundamentalismu, avšak odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami."
Jiný postoj však hájí v rozhovoru s panem Michaelem Žantovským, který můžete celý vidět ve videu s názvem "Od některých křesťanů slýchám, ať se smažím v pekle. Takových lidí začínám mít dost, říká Halík."
Svůj naprosto benevolentní postoj k inscenaci režiséra Frljiče obhajuje pan Halík tím, že ve hře nevystupuje Ježíš. Ano, čtete správně.
"Ježíš tam neznásilňuje muslimku... To říkají všichni lidé, kteří to neviděli. Tam není žádný Ježíš. Tam vůbec nevystupuje historická postava. Tam se jedná o symboly. Jakým způsobem se zachází v dnešní době se symboly", říká pan Halík v rozhovoru s panem Michaelem Žantovským.
K tomu bych jen poznamenala, že Ježíš je symbolem už od dob apoštola Pavla. Symbolem spasení - proto Kristus (Mesiáš). Ale i symbolem skutečného již nyní žitého lidství a božství, symbolem čistoty... A o to právě jde. Ježíš je symbolem Boha v člověku; a Frljič udělal z Ježíše symbol násilí. To je naprosté převrácení významu - čili perverze.
Dále chci poznamenat, že je-li o inscenaci známý tento fakt, totiž že obsahuje perverzi, nepotřebuji hru na vlastní oči vidět, abych pochopila, že je perverzní; hra zůstane perverzní, i kdyby další třeba čtyři hodiny děje probíhaly za zvuku harfy v nebeských oblacích.
I když na mrtvolu nakupím tunu růží, zůstane mrtvolou. A nebo jinak:
pokud vím, že kuchař pro přípravu hostiny použil lejno, opravdu nepotřebuji ochutnat ani jeden chod.
Chtěla bych se ovšem zmínit ještě o jednom, pro mě znepokojivém, aspektu vystoupení pana Halíka. A to je jeho postoj k lidem, kteří aktivně zasáhli proti pokračování inscenace, a zasáhli přímo na jevišti.
Ve 21. minutě dotyčného videa říká pan M. Žantovský:
"Já bych nechtěl těm lidem sahat do svědomí, ale stálo by za to možná se jich zeptat, kolik z nich bylo za posledního půl roku v kostele?"
A pan Halík doplňuje:
"Většina lidí, kteří dělají tenhleten obrovský pokřik, budeme bránit křesťanskou civilizaci proti muslimům, tak bych rád věděl, jestli by dovedli vyjmenovat desatero a tak dále... Takže pěkně děkuju za tyhlety obránce křesťanství."
A já se s údivem ptám - kde jsme se to octli? Jaký vzkaz je tímto poslán všem, kdo se chtějí zastat Božích věcí? Těm, kdo se chtějí postavit za křesťanskou civilizaci?
Neměl by pan Halík - chce-li skutečně zůstat "intelektuálně konzistentní", jak o sobě deklaruje - říci spíše:
"Díky Bohu za lidi, kteří nebyli třeba půl roku v kostele, a možná nikdy, a snad ani nedokáží vyjmenovat desatero, a přesto se postavili na stranu Ježíše Krista. Díky Bohu za to, že intuitivně cítí v "inscenaci" fatální chybu; a možná tuší nebo snad i ví, že Ježíš Kristus není takový, jak bude za několik okamžiků předvedený v této černé mši"
Panu Tomáši Halíkovi a jeho krásné knize Vzdáleným nablízku vděčím za to, že jsem se odhodlala v našem městě jít poprvé do kostela:
"Církev ... je pro nás tajemství: neznáme především její hranice, nevíme ani, kde začíná a kde končí, kdo do ní patří a kdo ne. Svatý Augustin napsal: Mnozí, kteří si myslí, že jsou uvnitř, jsou vně - ale také naopak."
"Objev živého, jednoho Boha (který je samozřejmě také "Bohem našich otců") spočívá v objevu, že je to zároveň Bůh těch druhých."
Ano, takhle krásně píše Tomáš Halík o lidech, kteří třeba "nebyli půl roku v kostele". Nebo nebyli nikdy v kostele. A krásně píše i v těch dalších knihách, které jsem přečetla: Noc zpovědníka, Dotkni se ran, ... A kde jsou jeho slova teď? Vystřídal je přezíravý, pohrdavý postoj majitele pravdy, člověka, který smrskl vztah k Bohu na vyjmenování Desatera.
Ti lidé, kteří šli protestovat na jeviště, mohli být Bohu blíž, než Vy, pane profesore Halíku. Jednali možná srdcem, které nemají vypasené a zkamenělé teoretickými znalostmi z filozofie, teologie, sociologie, psychologie a teorie umění. (A "pozdravováním na trzích"!) Jednoduše šli hájit pravdu; nehledali si intelektuální alibi.
A upřímnosti si Bůh cení víc, než vzdělání.
V žádném případě Vám nepřeji, abyste se smažil v pekle, ale abyste se i Vy vrátil ke svému srdci.
Máte-li ještě kam.
