Koukám... Kocour na dvoře něco má. Číhá na to. Jdu se tam radši podívat, protože už ho znám: jeho hrátky se zvířátky bývají kruté. Minule trhal sarančeti nožičky.
Přijdu blíž a překvapeně zírám: na dlažbě sedí motýl; nehnutě, a křídla složená. Je tmavý, na první pohled skoro... černý. Posmutněla jsem. Když vidím černého motýla, vždycky si vzpomenu na text staré písně: ... černý motýl v lásce znamená, že je marná, že je ztracená...
Na náladě mně to zpravidla nepřidá.
Nicméně - zde není čas na dlouhé úvahy; kocour krouží umíněně kolem a těší se, že si zase pohraje.
Beru motýla opatrně za složená křídla a kladu si ho na dlaň. Vztyčila jsem se z předklonu a čekám, že motýl okamžitě zmizí. Ale mýlím se: motýl se ani nehne.
Začínám ho zkoumat očima ze všech stran. Chybí mu něco? Je nemocný? Nebo jsem přišla na dvůr přece jen - pozdě?
Vtom - naprosto nečekaně - ROZEVŘEL KŘÍDLA. Zazářila na slunci oslňujícími barvami, jako vzácný šperk.
Byla to nádherná babočka paví oko.
Nikdy jsem neměla tak krotkého motýla na dlani; nikam nespěchal. Vyhříval se na slunci, a jakoby si společnost lidské dlaně užíval.
Chvíli jsem na něj ohromeně zírala. Bylo to krásné, a bylo to příjemné.
A pak jsem se rozhodla, že si skočím pro foťák. Mám ho v kabelce jen kousek od dveří do dvora...
S motýlem na dlani jsem vešla do domu. Vstoupili jsme do příšeří.
Motýl se lekl a vzlétl, a mířil za světlem do okna. Na okenním tabulkách ulpíval zlatý prach z těch přenádherných křídel motýlích...
A já jsem si musela položit otázku: PROČ? Proč mně nestačil ten nádherný okamžik, kouzlo té mimořádné chvíle? Ta touha chvíli uchopit a zakonzervovat ve fotografii je přímo patologická.
Uchovat okamžik, ponechat si ho v šuplíku?
Ne.
Okamžik, to je život, a ten plyne dál. Kéž se z té krásy příště těším bez myšlenek cosi hromadit; kéž se soustředím plně a bez výhrad!
