Tohle je báseň, kterou jsem před lety napsala o svém pobytu na JIPu. Všechno tam bylo v zeleném odstínu; a já jsem nemohla vyloučit, že právě tohle je moje konečná. Problém byl - kromě jiného - v tom, že to přišlo příliš brzy...
Znala jsem jen práci a kariéru, i když jsem byla už tehdy věřící. Můj vztah s Ním ale nebyl vnitřně žitý; znáte to, není přece čas... A na JIPu mně to došlo: jestli na něco člověk mít čas musí, je to - vlastní Nitro. Můj pocit byl pocitem zmaru...
JIP
Mt 5,26
("Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře")
I
V zelené houpačce
na vlnách myšlenek
co bylo nutné
a co jenom navenek
proč tady ležím
a jak z toho přísvitu
ven
Čas jako monolit
Kdy budu zase žít
den?
II
Zelené houpání
v hodinách váhání
je koncem spěchání
Jsem v nitru katakomb
kde nikdo nezmění
skutečnost
ve snění
Přišel čas placení
a nevím jestli mám
na cestu ven
III
V zeleném bdění uprostřed dne
a možná noci
mám výhled do podzemí
Jsem v zóně placení
Jsem v zóně bez pomoci
IV
V zelené díře s lampami pod stropem
tichounce ležím
a nevím
zda přijde
den
Proč zrovna tady se bude platit
Úroky horentní
a dluh musím vrátit
V
V zeleném příšeří
kde se čas neměří
prostorem plují otázky
Co bylo pro mě
a co bylo pro Tebe
Co bylo nutné
a co bylo bez lásky
Došla mně hotovost
dál platím bolestí
Kéž by to stačilo
Kéž by to bylo dost
VI
V zelené kleci s mřížemi z bolesti
nevěřím ve štěstí
a ani v neštěstí
Jen v cestu za Tebou
prostorem v čase
co po ní toužím jít
znovu
a zase
Skalpelem vedená na těle
znamená
Pro Tebe má smysl
zemřít
i žít
