Už řadu let inklinuji k básním. Tu a tam si nějakou přečtu. Tu a tam zkusím nějakou napsat.
A tak jsem si v knihovně půjčila i básně Josefa Kainara. Tedy - ne poprvé.
Ale poprvé mě velmi zaujal doslov. Napsal ho Miloš Pohorský. A stojí tam několik takových krásných vět, že ve mně přímo zpívají...
"... Existují doklady, že Kainarova záliba v poezii začala někdy na počátku třicátých let. Pro nového básníka to byla doba snadná i těžká. Byla příhodná proto, že tenkrát vrcholila slavná etapa české lyriky, a dokonce se zdálo, jako by český jazyk básnil sám - tak byl opracovaný v různých stylech a tak poddajný pocitům a touhám, smutkům a radostem, že bylo až obtížné nepodlehnout svodům jeho rýmů, melodií a metafor ..."
A tak jsem moc ráda, jaký můj rodný jazyk je. Krásný. Je to naše obrovské bohatství. Měli bychom ho chránit zuby nehty. Odborníci dokonce říkají, že má velmi blízko k prastarému sánskrtu duchovních véd.
Jakkoliv teď "frčí" angličtina (jako vždy - jazyk vítěze...), je dlužno podotknout, že tento jazyk nemá takové výrazové bohatství, tak jemné niance, takovou zvučnost a malebnost jako čeština.
Národ, který má tak bohatý jazyk jako my, má neobyčejné možnosti vnitřního růstu a vývoje. Ono totiž v tomto ohledu na jazyce velmi záleží! A ne, že ne.
Takže - máme štěstí. Jenom ho dokázat využít.
