- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Nicméně povzbudivé je, že podle pana Halíka nejsme ztraceni. Ani nejsme hříšní tím, že máme tu "kostelní absenci". To mě víc než těší. A podle pana Halíka by na nás měli být katolíci hodní. A snad nás i pozvat dál, do svého svatostánku.
Ale jak tak vzpomínám, takového pozvání se mně dostalo jen zřídka. Mám z toho prostě pocit, že o nás "nesrozumitelné" by tam těžko někdo stál.
Ve městě, kde teď jsem, to vnímám asi tak: katolická církev - to jsou určité rodiny. Už tradičně se v kostele scházejí. Už tradičně - a cítí to jako zásluhu. Cítí se lepší, a zájem o nováčky nemají. Žel. Ta řídká pozvání, jichž se mně vlastně dostalo, byla učiněna v cizích městech; kde - paradoxně - ani případný "hostitel" (tedy ten, kdo mě do kostela zval) nebyl domovem. Z toho si dovoluji soudit, že dotyčnému bylo šumafuk, jestli naruší komusi zaběhnutý pořádek. Klídek a vody stojaté...
Dnes jsem byla - ač nikým nezvána - v tomto městě prvně v katolickém kostele.
Šla jsem až na podvečerní mši; ale už dopoledne mně přicházely myšlenky na církev, i myšlenky o "ceně" každého člověka. Jsme cennější než vrabci, říkal tak mimochodem Ježíš. Kupodivu to se mně stalo dnes dopoledne nosnou myšlenkou, a stačilo mně to ke štěstí. Bylo to nejspíš tím, že jsem si četla (asi včera?) o katolické církvi, a znejistěla jsem v tom, zda Bůh může vůbec člověka milovat...?
Posílena tedy radostnou myšlenkou, že jsme určitě cennější než vrabci, vypravila jsem se do kostela. A když jsem tam brala za kliku, bleskla mně hlavou myšlenka, že církev JE TAJEMSTVÍ. Překrásně o tom píše Tomáš Halík:
"Církev ... je pro nás tajemství: neznáme především její hranice, nevíme ani, kde začíná a kde končí, kdo do ní patří a kdo ne. Svatý Augustin napsal: Mnozí, kteří si myslí, že jsou uvnitř, jsou vně - ale také naopak."
A dále:
"Poslední koncil zdůraznil, že církev je svátostí - tj. symbolem a zároveň nástrojem - jednoty všech lidí a národů v Kristu; jednoty lidstva, která však nemůže být plně uskutečněna uvnitř dějin - je to "eschatologický cíl". Každý člověk, skrze tajemství Vtělení, je už nyní "nějak" spojen s církví - už svým lidstvím je totiž spojen s lidstvím Kristovým, a tudíž má i určitou účast na jeho "mystickém těle", církvi."
Takže - abych pokračovala ve svém vlastním zážitku:
strefila jsem se zrovna do toho dne, kdy katolická církev slaví narození Panny Marie. Tedy - to není právě můj šálek kávy... Nicméně - při čtení Písma jsem se uklidnila. Paradoxně - byl to rodokmen Ježíše Krista, tedy asi padesát hebrejských jmen... Ale bylo to něco, co znám a nijak nezpochybňuji. Uklidnila jsem se, ale o soustředěném vědomí se nedá mluvit.
Lavice byly poloprázdné, ale těsně vedle mě se postavila starší žena; tak těsně, až mně to nebylo příjemné. Pravděpodobně jsem jí nechtěně obsadila místo, což si nenechala líbit jenom tak. V celém kostele nebyla asi žádná dvojice takhle slepená, jak se ta paní lepila právě na mě - na novou, neznámou osobu. O kus jsem si odsedla. Nesnesla jsem její zpěv, který mně zněl bezprostředně do ucha. Proti mé vůli se mně vybavil Mr. Bean, a jeho hudební kreace v kostele.
Další rozptylující element byla ta dáma, co stála přede mnou. Takové náušnice jsem nikdy neviděla: velké fialové vějíře, které se jí zakusovaly do boltců, a z nichž visely stříbrné šňůrky. Ty se ve světle kostela nápadně blýskaly... Tedy, jsou místa, kde považuji takové cetky za nevhodné. Ale byla to prostě její volba. A píšu o tom jen proto, že se s tou volbou potřebuji vyrovnat. Já jsem zas měla vyšoupané rifle a příšernou zelenou bundičku; takže to taky nemuselo být někomu po chuti.
V písních mě zaujala vazba "můj Ježíši". Zvláštní vazba. Pro mě - nepřípustná vazba. Cítím, jak mně v ústech drhne. Ježíš není můj, ať už k Němu cítím cokoliv. Mám to takto vevnitř uspořádané, co mně sahá má paměť. A mohu-li k tomu ocitovat opět pana Halíka, pak to bude asi tato pasáž: "Jde mu (Moingtovi) o to, překonat pojetí Boha jako vlastnictví, které jsme zdědili jako jakýsi předmět, jímž je možné manipulovat a na nějž si můžeme činit zvláštní nárok. Objev živého, jednoho Boha (který je samozřejmě také "Bohem našich otců") spočívá v objevu, že je to zároveň Bůh těch druhých."
Tak tedy: zpívání jsem se raději zdržela. Moje myšlenky se Boha dotýkaly jakoby letmo; bez oné hloubky, kterou si mohu dovolit v klidu domova. Napadalo mě, jestli to tedy má cenu, trávit zde čas. Cítila jsem spíš nedostatek kontaktu - s Tím, kvůli kterému by to všechno zde vlastně mělo být.
Vpředu vedle oltáře hořely obrovské, vysoké svíce; a bylo jich šest. Tři na každé straně oltáře. Vtom - koukám - jedna svíce zhasíná... Už téměř nehoří... Ať zírám jak chci, jedna z těch silných svěc zhasíná; jakkoliv je to nepravděpodobné. Zůstalo jich pět. Bylo to jako vzkaz: pětka je mé číslo. Vibrační.
Zvláštní pocit to byl... Všichni ty svíce vidí, jsou monumentální. Ale jen pro mě znamenají - vzkaz.
Po skončení mše jsem odcházela pokud možno tiše a poněkud v rozpacích. Dost jsem se styděla, že musím ještě nakoupit. Já musím do sámošky...! (Žel.) Jakkoliv je mně trapně; protože po něčem tak vznešeném, jako je přítomnost při mši, jako je účast v rozjímání o Bohu, mám jít koupit rajčata a vánočku. A konzervu s tuňákem.
Diskrétně jsem zmizela z dosahu kostela a vmísila se mezi kolemjdoucí občany. A pak - šup do Alberta, rychle. Jenomže... to už za mnou hlaholila tlupa katolíků z kostela, kteří - sotva v ústech rozpustili hostii - pádili si nakoupit, a hlasitě se přitom bavili.
Bože. Nezávidím Ti. Máš to v nás ale pěknou čeládku...
Další články autora |
Hojovice, okres Pelhřimov
4 499 000 Kč