Jsou i hezké chvilky. Mimo informační chaos, který už je nějakou dobu příšerný. Bloky informací, blogy taky. Jakoby život záležel na tom, kolik informací nashromáždíme...
Ale na tom vůbec nezáleží.
Ani na tom, kolikrát jsme byli v zahraničí. Naštěstí. Protože mě už to nikam netáhne.
Dnes jsem malovala abstraktní obraz. To má smysl. Téměř všechny mé obrazy jsou abstraktní. Ale dnes to byl tragikomický zápas s akrylem. Normálně maluju olej s akrylovou podmalbou; dnes jsem sáhla výhradně po akrylu. Schne rychle, i když mám retardér. Takže múza je spíš v úděsu a dává se na útěk... Stejně to musím dodělat olejem - ježí se mně z té abstrakce vlasy. No, někdo by to prodal klidně za pět talířů. David Černý za třicet.
Teď jsem četla, jak skákal z větroně. Nějak se mu vymkl; teď to popírá. Ale v životě jsou situace, kdy je člověk jaksi sám "proti osudu". A známosti nezabraly, musel vyskočit.
Pobaveně se tomu usmívám...
Není zvyklý prohrávat, všude má tlačenky. Ego utrpělo šok?
Díky vlivným konexím někteří lidé nedokáží dospět. Ani poslanci, třeba.
Jo, smutný čas.
Tak koukám do svého "baru" - však znáte ty skříňky. No, mám tam nějaké to pití, pak taky štětce, barvy v tubách a další malířské drobnosti. Nepiju, ale mám to tam, whisky, absinth, Magistra... Co kdyby přišla chuť, takhle v noci, na žal...
Hlouposti. Necítím smutek o nic větší než nezbytný. Vím, že tahle doba musí být - kdy skoro nikdo nerozumí nikomu, "umělci" mají tlačenky a skáčou z větroňů do vlastních lží.
Musí být. Uzavři se do bezpečí Domova, můžeš-li, a máš-li v srdci jaký.
V srdci, rozumíš? Je mnoho bezdomovců dnes...
Nemáš-li toto bezpečí, tak hledej.
Jsou přece v životě lidském chvíle, kdy stojí sám proti osudu. Tak ať se pak nemusíš stydět, ať neskáčeš do lží...
