... jakkoli společnost vytváří zdání, že ne. Vždycky je sám, s tím, co nese v sobě.
Někteří lidé si to uvědomí až v okamžiku smrti. Jiní dřív za různých okolností. Jsou i tací, kterým poznání samoty přijde náhle... Těm se snaží pomoci v psychiatrických léčebnách. Ale pomoc je to, věru, nelehká... Z náhlého poznání nedělitelné odpovědnosti vůči sobě se psýché občas hroutí.
Děláme všechno možné, abychom hrůzu bytí v jeho nahotě nemuseli přijmout, abychom se s ní nemuseli konfrontovat. Obklopujeme se přáteli (spíše ale "přáteli"), partnery, dětmi, psy, papoušky. Pouštíme televizi a rádio, účinné to zaháněče myšlenek o smyslu čehokoli. Pracujeme. Pijeme.
Řekli byste: nejlépe jsou na tom v tomhle smyslu věřící. Ale ne. Řada z nich se děsí myšlenky, že by neměla svůj sboreček, že by měla předstoupit před Něho jen tak, jen sama za sebe, bez toho, co povídal farář nebo kazatel, bez zástupu, který je stále okolo. Mnozí z nich ke mně tak mluvili, mluvili ze strachu se zastavit a stát, říkali, že "někam chodit musím" (myšleno do sboru, křesťanského společenství), nesmím být sama! (Ale kdo z lidí vás může zbavit SAMOTY?)
Člověku je to snad předem dáno, zda před SAMOTOU bude prchat nebo zůstávat...
Můj táta byl ateista, ale přesto neprchal; moje sestra je "věřící", ale potřebou sborečku je pološílená. Táta jednal vždycky "jen" sám za sebe; sestra má odvolávky na Bibli (na její výklad jsou ve sborečku borci), odkazy na kazety, DVD a na lidi (významné kazatele především). Výsledek je ten, že se s ní logicky nedomluvíte a emoce jsou pouze podle regulí.
Zajděte na úřady, do organizací živených státem, do kolektivů... Tam najdete prchajících hejna. Život je nepřitiskl ke zdi nouze a samoty natolik, aby se naučili chápat, že rozhodují pouze ve svém jménu. Tam - například - jsou líhně těch, kteří páchají trestuhodné činy v souladu s režimem. V konečném důsledku je však nemožné se za režim skrýt.
Jó, člověk je sám, žalostně - ale i radostně - SÁM. Vždy jen s tím, co nese v sobě...
