Madla a smrt

Marie Milerová, které v divadle nikdo neřekl posledních padesát let jinak, než Madla, se šla děkovat a myslela přitom na to, že jí ta noha dneska zase pěkně bere. Ortoped jí řekl, že ta kyčel bude muset jít ven, ale jestli se Madle něco nechtělo, tak jít o prázdninách pod kudlu. Upřímně, Madle se nechtělo pod kudlu vůbec. Inspicient ohlásil její jméno a Madla se statečným úsměvem a zatnutými zuby nakráčela na jeviště. Naštěstí nehrála hlavní roli, měla sice v tomhle Shakespearovi pár pěkných lkavých monologů, ale na to, aby se před oponu vracela stokrát, to nebylo. Bohu díky.   

Uklonila se a při odchodu ze scény došlápla nešikovně na bolavou nohu. Kolega si toho naštěstí včas všiml a zachytil jí a Madla odkráčela z děkovačky vzpřímeně.
To bylo o fous.
Těšila se domů. Ještě, že si stihla sundat paruku a osprchovat se už před děkovačkou. S kolegyněmi v šatnách soutěžily o to, kdo bude z divadla první venku. Nikdy to nikdo nevyřkl nahlas, ale Madle bylo jasné, že jí mladší holky dávaly ve sprchách přednost. Madle táhlo na osmdesátku a tyhle drobné ústupky jí dráždily, ale v skrytu duše za ně byla vděčná. Ještě zamávat v maskérně a hurá do civilu a domů za milovanými kočenkami.
Výtah si dneska dával načas, Madla už v duchu přemýšlela, jestli si přeci jen vezme domů taxi, nebo jestli to vydrží tramvají. Mohla by to zvládnout, nejspíš jí někdo pozná a pustí ji sednout.
Dveře od zadního vchodu do divadla jí připadaly nějaké těžké, musela se do nich opřít celou svou vahou. A pak za kliku vzal někdo z druhé strany a Madla dnes málem podruhé upadla. Zachytila ji pevná ruka. “Promiňte, málem jsem vás porazil.”
“Ne to nic, nečekala jsem, že někdo otevře dveře zvenku,” odpovídala Madla, a v kyčli jí zaškubalo bolestí.
“Jste v pořádku?”
Madla zalapala po dechu, ale už zase nabírala rovnováhu.
“Vy jste Marie Milerová!”
Madla by to nepřipustěla ani za tisíc let, ale zalichotilo jí to. Přeci jen byla celý život zvyklá, že jí lidi poznávali na ulici.
“Doufal jsem, že vám budu moci předat květiny na jevišti, ale nechtěli mě pustit, tak jsem na vás čekal u zadního vchodu.”
“Nojo, to oni nenechávají předávat, aby to odsejpalo,” řekla Madla.
“Aha, myslel jsem, že to jsou nějaké bezpečnostní důvody. Mimochodem, viděl jsem v Národním všechny hry, ve kterých jste hrála.”
“Tak to jste musel chodit do divadla už od plenek,” zasmála se Madla. Tak starý ten chlapík být nemohl. Měl hezký úsměv a nebesky modré oči. Kde jen takové oči už viděla?
“Nejvíc jste se mi líbila ve Zkrocení zlé ženy, anebo v Mikvi, Mikev je taky skvělá.”
“Mikev si s děvčaty vážně užíváme.”
“Je to vidět. Byl jsem na tom asi stokrát.”
“Tolik repríz to snad ještě nemělo.”
“Sto třicet pět. Minulý týden.”
“Vy jste divadelní fanoušek, jak se dnes říká, je to tak?”
“Jsem váš nejvěrnější divák. Líbí se vám ty růže?”
“Miluju růže. Vzpomínám si, když jsem dostávala takové pugéty od Edy, ten se o mě ucházel dlouho, dlouho mě přesvědčoval. Víte, že jsem ho dvakrát odmítla? To byly časy!”
“To jste hrála Ofélii, když jste konečně řekla ano, že?”
“Ano, Ofélii, a Eda chodil na všechna představení nebo aspoň posílal květiny, protože sám měl angažmá v divadle na Vinohradech a termíny se mu shodovaly s mými. Byl schopný si na přestávku z Vinohrad vzít taxíka, a v té době to byly nemalé peníze za taxi...”
“Třicet korun padesát haléřů.”
“...a přijet za mnou na pauzu a pak zase rychle zpátky na Vinohrady. To byl blázen!” Madla se těmi vzpomínkami celá rozzářila. “A jak jezdil na mopedu z vojny na opušťáky, jednou, v kterém roce to bylo...”
“...v padesátém pátém.” Odpověděl muž a podržel jí druhé křídlo dveří.
“...přijel celý zmoklý, já měla zrovna zkoušku a on, že počká, málem zmrznul tenkrát.”
“Zápal plic z toho měl.”
“Na ten zápal plic by jiný umřel, ale Eda, ten měl srdce jako zvon. To bylo ten rok, co bylo v lednu mínus třicet, zamrzla i Vltava. Pak jsme na ni chodili bruslit, když se z toho oklepal."
Kráčeli spolu po ovocném trhu, Madla ponořená do vzpomínek.
"V Králi Learovi jste spolu hráli naposled?" řekl muž.
“Nojo, pak i Edu to jeho silné srdce zradilo, no to víte, to je život.” Madla si všimla, že se jí krok zpevnil a kyčel už nebolí. “Vy jste za mnou nepřišel jen tak, že?”
“Madlo, jste chytrá žena, něco jste zažila. Já jsem váš nejvěrnější divák. A že bylo na co se dívat.”
“To už jste říkal.”
“A musím říkat víc? Ta kyčel už vás nebolí, že ne?”
“Ne, teď už mě asi nic bolet nebude, počítám. Byl to dobrý život.”
“Bylo na co se dívat,” pokýval hlavou muž s nebesky modrýma očima.

Konec