Česko(slovenské) řešení

Je poněkud bizardní sledovat nedávné a vlastně i současné události, které jako souhrou osudu ukázaly ve vší nahotě, kam to dopracovaly ve své demokracii dva kdysi bratrské státy tvořící společnou federaci. Je zvláštní sledovat to z pozice Čecha majícího slovenskou přítelkyni a ještě více z pozice voliče, který nikterak nezpochybňuje potřebnost ekonomických reforem, naopak zcela uvědomujícího si dopady jejich neprovedení.

Předmětem tohoto článku není polemika nad výsledky voleb anebo srovnání potenciálu vzniklých koalicí. Předmětem článků je pouhé konstatování, kam až se dokázala posunout politická kultura v těchto zemích a jak rozdílně se profilují jednotlivé zainteresované politické síly.

Ale pěkně popořadě. Zatímco v ČR se již dva týdny horečně spekuluje, co s nastalým naprosto neočekávaným výsledkem voleb, na Slovensku právě odhodil poslední volič svůj hlas do urny a potenciálně rozhodl volby, které stejně jako v ČR skončily až poněkud groteskním způsobem.

Zcela zjevně odeslal dva natolik si podobné vůdce levicových stran do politického důchodu (v případě Fica alespoň dočasného) a spočítal jim jejich naprostou nestoudnou předvolební nabubřelost. Očividně byli oba zaskočení tahem, který zcela bravurně zinscenovaly pravicové strany v obou státech. To, že dokázaly najít témata, kterým se levicové strany vyhýbaly jako čert kříže (jako socan šetření) a především o jejich relevantnosti dokázali přesvědčit voliče, byl posazen zásadní kámen k volebnímu vítězství. V kombinaci s řeckou krizí (pro Slovensko citelnou z hlediska eura), zcela oprávněným bombardováním novinářů a odborníků na nutnost reforem a bohorovností levicových vůdců byly karty v podstatě rozdány.

Nyní však k samotnému meritu mého článku. Již delší dobu si všímám dění v obou státech a ačkoliv jsem občanem ČR, v posledních 20 letech pozoruju jev, který zde nikdy nebýval zvykem. Jev, kdy původně malý, věčně nespokojený a „mírně nacionalistický“ mladší bratr dospěl a ukazuje svému úspěšnějšímu avšak „tápajícímu“ a nerozhodnému (zřejmě postiženému obdobím přechodu) staršímu bratru, jak se vymýšlejí a následně realizují reformy. Slovensko v současné době bez jakýchkoliv diskuzí vyučuje ČR v otázkách demokracie, politické kultury i ekonomických dovedností.

Máme počátek července a prakticky paralelně se dozvídáme složení obou vlád. Co je však zarážející, zatímco v ČR byl od počátku pověřen prezidentem ke složení vlády lídr nejsilnější pravicové strany a budoucí koalice měla naprosto šokující téměř ústavní většinu, na Slovensku byl nejprve obligátně pověřen vítěz voleb, teprve později byl použit scénář obdobný jako v ČR. Rovněž většina byla naprosto minimální a při pohledu na nesourodost vládních stran se až nechtělo věřit, že dokážou najít vzájemný konsenzus. To je ovšem právě ona ukázka vyspělosti demokracie, kdy se Slováci i díky událostem historickým (Mečiarovy vlády) naučili odsunout vzájemnou „nesmiřitelnost“ a raději učinit reálné politické kroky.

Na Slovensku totiž zcela správně pochopili, že mnohem důležitější než o věcech diskutovat je věci činit. A nedávná historie ukázala, že se to vyplatí. Jen pro zajímavost, převážná většina „zázračných“ ekonomických kroků, které chystá učinit zřejmý panovník české státní kasy Kalousek, byla již na Slovensku dávno učiněna. A pokud existují určité niance, jen se potvrzuje, že se nejedná o věci odborné, ale spíše o ryze politické (Bezděkova komice se rovněž kloní k zavedení jednotné rovné daně 19 %, která již dlouhodobě na Slovensku funguje - i když z jiných důvodů).

Máme začátek července a spousty práce před sebou, rozdíl mezi námi je především v tom, že Slováci musí odstranit některé „hlouposti“ Ficovy vlády (naštěstí pochopil, že reformy provedené Dzurindovou vládou byly prospěšné a nečinil zásadní nevratné kroky), Češi ovšem musí začít zcela na zelené louce. Neexistence důchodové, zdravotní, školské a dalších reforem nás odsunuje nejen za Slovensko (kterého považuji za lídra v těchto ohledech v celé EU), ale na samotný chvost celé sedmadvacítky.

Je zvláštní pozorovat, jak mohou horší výchozí podmínky paradoxně napomoct při řešení zásadních problémů. Již dávnou jsou ty časy, kdy se Češi smáli Slovákům, že jsou to pouze námezní levní dělníci, nemající kvalitní zdravotnictví a školství. Nyní je na čase aby se konečně Slováci začali ze stejných důvodů smát Čechův. Myslím si, že oba národy dospěly a ukázaly světu, kde jsou jejich největší priority.

Pro Slováky mluví zcela jednoznačně „tah na branku“ a ochota podřídit se pro dobro celku. Pro Čechy mluví zase „úcta k tradicím“. Ta je v případech, jako je zachování české koruny jako platidla velmi důležitá, ale ruku na srdce, je nutné udržovat „tradiční“ důchodový systém, který se do dvaceti let rozpadne jako domeček z karet?

Skončila doba „kulturní a ekonomické nadřazenosti“ Čechů. Je na čase vystřízlivět a kouknout se i na východ, jak se to má dělat. A nejen proto, že tamní vládu vede žena.