Úraz

Před pár dny si naše rok a půl roku stará dcera nakousla jazyk. Naštěstí jej nebylo nutné sešívat, jak jsme se s mužem, po samotné akci naší expertky, v nemocnici dozvěděli. Nicméně nějakou tu pernou chvíli jsme si všichni tři prožili. Znáte to - jak jde o dítě...

Vzhledem k množství hodin strávených v nemocnici s naší malou pacientkou jsem měla dostatek času přemýšlet nad tím, proč se nám musí takové "úrazy" stávat.

Každá nemoc, úraz je nepříjemná, bolestivá, nechtěná. Nabourá nám totálně všechen náš program, naše plány. Mohu si položit otázku, proč jsi nás Pane Bože stvořil tak ZRANITELNÉ?!! Já vím, první hřích v Edenu, vyhoštění z ráje..důsledky..

No jo, když ono je to pořád jakoby "jednodušší" snášet nemoc sám na sobě, coby dospělý. Ale když já osobně jsem v podstatě v pořádku, a MOJE dítě NE?!

No jo, to bývaly doby, kdy jsem neměla "závazky" a mohla jsem si "užívat". Žádné starosti, hlídání, výchova, obživa...Pak se narodí "crcek" a jsem "na dovolené" doma, non-stop 24hodin denně. Když už se konečně vylížeme z prvního roku, začne chodit, začne lozit všude možně, strkat prsty kam jej napadne..a já nevím co všechno.. A do toho domácnost, muž, teď chtěné studium ..za chvíli přibude moje zaměstnání, takže bude po "dovolené"..pak asi další dítě..

Mám pocit, že vždy, když si najdu s dítětem jakoby vlastní "řád", a začnu upadat do určité "osobní letargie nespokojenosti" až nevděčnosti, stane se zrovna v ten moment takový "úraz". Ať už se jedná o úraz, kterému jsem mohla předejít či ne. Jakoby mi chtěl říct: "Hele, tak tobě nešmakuje, že se máš tak dobře..no, tak mrkni, jak hned může být vše jinak!" A lup ho! A už té naší malé snaživce teče červená. Všechny mé plány jak si vyjedu konečně po dlouhé době s kamarádkou do města (a babička pohlídá malou..) jsou v tahu raz dva. Můj program na další dny se totálně rozpadá a musím řešit to, s čím se nikdy na sto procent nepočítá. Moje ego bojuje s výčitkami svědomí, co jsem zanedbala a musí si přiznat, že jsem stále jen zranitelný člověk.

Možná, kdyby se nám nerodili děti tak malé, křehké, potřebující naši ochranu a zabezpečení, považovali bychom se "na výši" ještě více než doposud. Možná bychom si "Babylónskou věž" svého já stavěli do čím dál větší výše, aniž bychom se měli o co strachovat. Kromě svého já, samozřejmě... Stejně se mé já dá docela rychle pofoukat a znovu vzkřísit. Ale když jde o dítě, navíc MÉ dítě...?

A tak mám díky úrazu vlastní dcery najednou moře času na opětovné přehodnocení žebříčku svých hodnot, svého přístupu ke spoustě denních povinností i radostí, uvažováním nad tím, co je v životě opravdu důležité, co méně a na co se můžu, s prominutím, vyprdnout. Oproti spoustě  jiných lidí okolo sebe mám vcelku zdravou dcerku, muže, který mě má rád, domov, střechu nad hlavou, jídlo...

"Ani na cestě, kde úraz nehrozí, si nebuď jistý." Sírachovec 32:21

"Aby vešlo ve známost, že je ti třeba děkovat dřív, než vyjde slunce, a s ranním úsvitem přicházet k tobě s modlitbou. " Kniha moudrosti 16:28