V neděli 28.února jsem měla možnost se zúčastnit Hudební bohoslužby ve Zlíně, jejímž pořadatelem byla Českobratrská církev evangelická. Ačkoliv sama nejsem členem této církve, jsem ráda, že jsem mohla být mezi těmi, kteří si udělali čas a přišli.
Jednalo se o vyjímečnou hudební bohoslužbu - byla uspořádána k příležitosti vydání sbírky varhanních předeher a doprovodů k písním z Evangelického zpěvníku. Coby rodáka Chvalčova mě samozřejmě potěšil název sbírky: Chvalčovské miniatury, i skutečnost, že autor, pan Ladislav Moravetz, se před nedávnou dobou přistěhoval se svojí rodinou právě do naší vsi Chvalčova. Je fajn vědět, že nám přibyl takový soused.
Bohoslužba byla pro mne vyjímečná podáním písní. Jednalo se o běžně zpívané písně ve sborech (nejen) evangelíků, nicméně díky talentu a schopnosti nebát se experimentovat s rytmem a stylem podání jednotlivých melodií (autor ukázal, že varhany umí vykouzlit jak klasické podání melodií, tak keltský či latinskoamerický rytmus, valašské zabarvení atd.), mě pan Moravetz svými varhanními výkony přesvědčil, že žádná píseň nemusí být "nudná". I když se jedná zrovna o duchovní píseň.
Často slýchávám o duchovní písních, většinou ze strany mladších generací, že ty staré písničky jsou "příšerné, nudné, nedají se zpívat, zastaralé..." A naopak ze strany starších generací pro změnu, že ty nové písničky "se nedají zpívat, protože jsou na jedno brdo..pořád melou dokolečka jen tři slova, nejsou vůbec melodické.."
Ano, i během hudební bohoslužby ve Zlíně jsem zaslechla poznámku od sedícího za mnou: "Teda to bylo hrozný, to přehnal." Jednalo se o reakci na podání duchovní písně v latinsko-amerických rytmech. No vidíte, a mně se zrovna líbilo, že to bylo příjemné osvěžení a dobrý nápad. Když jsem se po skončení celé akce ptala svého muže, které písně se mu nejvíce líbily, překvapivě mi sdělil, že "ta z toho 16.století a keltská". A to jsem čekala, jak bude odvařený právě z písní podaných atypicky.
Takže ještě jednou moc děkuji všem organizátorům akce a samotnému panu Moravetzovi s jeho ženou, že měli chuť, odvahu a sílu vystoupit s něčím novým.
S něčím, co bourá hranice mezi jednotlivými denominacemi - bohoslužba byla úžasnou příležitostí seznámit se s lidmi z různých církví i mimo ně; po skončení samotných "chval" jsme byli pozvaní na menší občerstvení do přilehlé menší budovy, která slouží coby tzv. herna pro děti.
S něčím, co mě samotnou motivuje k tomu, abych během bohoslužby, když sama doprovázím na klavír zpívající sbor, udržela tempo a nedala se strhnout zpívajícími do "zajetých kolejí" monotónního tempa u všech písní. Přece každá píseň je jiná - jedna pomalá, druhá rychlejší, některá je smutná, jiná veselá, atd. Proč "musíme" ze všech svým podáním udělat jeden prototyp "náboženské písně"? Pak se z toho fakt stává nuda - i pro mě, coby hrajícího.
Vždyť přece není špatné, příšerné, nudné, škaredé, nemožné...písně, která chválí Boha. Jsou jen naše špatná, příšerná, nudná, škaredá, nemožná...podání takových písní. A tak největším ponaučením pro mne bylo zjištění, že přece záleží na každém z nás, jak přistupujeme k jednotlivým chvalozpěvům. Chci konkrétní píseň zazpívat (zahrát) skutečně ke chvále nebo jen nějak odzpívat (odehrát)?
Pokud si plně uvědomím a připustím k tělu fakt, že zpívám CHVÁLU BOHU, jak se odráží můj osobní vztah s Bohem na mém "CHVALOZPĚVU"?
"Júdit zpívala:´Začněte chválit mého Boha při bubnech, zpívejte Hospodinu při cymbálech, zapějte mu žalm a chvalozpěv, vyvyšujte a vzývejte jeho jméno!´" Júdit 16:1
