"Stromu zbývá naděje"

aneb "KRIZE JAKO ŠANCE". Tak se jmenuje kniha, která vyšla během minulého roku v nakladatelství Lidových novin. Autorem je pan Prof.PhDr.Tomáš Halík, Th.D.

Jako "správná" protestantka jsem původně neměla vůbec v úmyslu pomýšlet na čtení výše zmíněné knihy. Autorem je přece katolík, ne? Navíc jeden "z vrchních katolíků"! Nicméně mne velmi zaujal podtitul - Krize jako šance. A tak jsem neodolala, na chvíli se začetla, a nakonec jsem soubor esejů pana Halíka zakoupila coby vánoční dárek jedné ze svých přítelkyň - "jogínce".

Musím "zaklepat", dar padl na úrodnou půdu. Jak obadorvaná přítelkyně tak i já v knize během postupného čtení nalézáme spousty inspirace na zamyšlení. Po dlouhé době mám možnost hloubat nad zajímavými postřehy autora o propojenosti mezi stavem naší společnosti, stavem křesťanstva, přílivem jiných proudů náboženství, mezinárodní politikou, ale i osobními problémy jednotlivců, ze kterých se právě naše společnost skládá. Je pro mne velice obohacující objevovat spojitosti mezi sociologií, psychologií a teologií. Je úžasné zjišťovat, jak se víra nemusí jednoznačně rozcházet s vědou ba právě naopak.

Ústředním tématem celého díla je, jak je uvedeno v samotném názvu, NADĚJE. Ta člověka provází od narození až do smrti. A  pokud ne, tak si osobně myslím, že svým způsobem dotyčný člověk"nežije", ale spíše přežívá.

Pokud začnu sama pohlížet na de facto každou krizi jako na příležitost, určitou šanci, mění se tím můj úhel pohledu na věc. V současné době je slovo krize tak často bráno do úst - v negativním slova smyslu, že jsem byla vnitřně přesvědčená o tom, že všechno už půjde "do kelu"... A teď díky panu Halíkovi (dříve jsem ho zahlédla na televizní obrazovce a obracela jsem oči v sloup - "zase jeden černopr...":o)) již přistupuji k jakékoliv krizi jako k určité šanci zamyslet se nad tím, proč ke krizi došlo, čím jsem se na ní podílela či podílím, kam mne (nás) krize může a nemusí dovést, a co si z toho celého mám já (my) vzít. V čem vlastně spočívá ta má (naše) naděje. Nechci jen nečinně odkývat medializované zprávy o stavu "fuj krize", ale chci se z nastálé krize poučit (myšleno pozitivně).

Ve "Stromu zbývá naděje" jsou samozřejmě místa, která mne zase až tak "neberou" (coby nekatolík  mne příliš nezaujmou pojednání o Benediktových encyklikách či spisech papeže Jana Pavla II apod. nebo je to možná tím, že na to nejsem dostatečně vzdělaná). Ale stále se učím objevovat tam, kde bych to nečekala, učiněné poklady. A počin pana Tomáše Halíka jich skýtá pro mne hojné množství.

Takže Vám, pane Halíku, děkuji, že se můžu zprostředkovaně učit i od Vás...