Sex ve městě a Popelky

Hospodin Bůh tedy na Adama přivedl hluboký spánek. Když usnul, vzal jedno z jeho žeber a zaplnil to místo tělem. Z onoho žebra, které vzal z Adama, pak Hospodin Bůh vytvořil ženu a přivedl ji k Adamovi.“ Genesis 2, 21 – 22 (Bible, překlad 21.století) Tedy to je skok, kam až jsme to my – „žebra“, v naší kultuře dopracovaly. Můžeme chodit k volbám, zastávat různě významné posty, mluvit otevřeně o sexu a prožívání orgasmu, rozvádět se beze studu, být svobodnými matkami, oblékat se jak se nám zlíbí…

To není tak špatné skóre, když to porovnáme se sto lety nazpět. Pamatuji si, jak mi moje babička Cilka, když ještě žila (ročník 1911) popisovala jaké to bylo, když se rozváděla se svým prvním mužem – zhruba 40.léta 20.století. V naší obci to byla první oficiálně rozvedená žena. Když ji lidé z okolí, sousedi, potkávali, tak si před ní uplivli na zem (to ještě nikdo nevěděl, že se vzápětí na to vdá za muže o 16 let mladšího, se kterým se posléze opět rozvede…). A chlapi tehdy chodívali opilí z hospody kolem obydlí babičky a oplzle vyhrožovali, že vtrhnou dovnitř, takže babička se sekyrou v ruce za dveřmi vyčkávala, až je to přestane bavit a zároveň uklidňovala své dvě děti.

O to více se mi zdá být vtipné sledovat televizní seriály typu Sex ve městě apod. Musím se přiznat, že jsem takové počiny hodně kritizovala, až jsem se přistihla, že se u nich také ráda „odreaguji“. Uvažuji nad tím, co mne (a pravděpodobně i ostatní většinu žen) tak přitahuje na výše zmíněných mediálních počinech. Vcelku je jasné, jak říkává můj muž, že to jsou programy přímo „dělané na objednávku pro konkrétní skupinu diváků“ – v našem případě „žebra“ ve věku dejme tomu 20 – 50 let. Tzn. že se jedná o sexuálně aktivní ženy, které dříve či později chtějí mít děti. Nicméně vzhledem k tomu, že naše společnost v současnosti klade na první místo ideál úspěchu a kariéry, spousta z nás touží nějak vyniknout ve „světě dravců businessu“, vydělat co nejvíce peněz, prorazit a stát se tzv. nezávislou. No, a když těch pár z nás dosáhne této špičky, tak si třeba může začít užívat dle představ hrdinek již zmíněného Sexu ve městě. Která z nás by si nechtěla aspoň vyzkoušet, jaké to je nakoupit si několik párů luxusních bot v centru New Yorku (nebo aspoň Prahy) či nechat se pozvat na večeři okouzlujícím mužem, který pro nás přijede v limuzíně a voní super drahou voňavkou po holení? Ba co víc, být ta, která si může doslova vybírat ze zástupu „samců“ toužících po naší náruči (nebo něčem jiném…)?

Zdá se mi to jakoby určitý projev nenaplněné potřeby Popelky. Přiznejme si, že téměř v každé z nás je stále schovaná touha prožít si příběh Popelky na vlastní kůži. Popelka, která měla být objevena svým princem, ale nějak to nevyšlo přesně dle našich osobních přání. Tudíž když nás princ neobjevil, tak se musíme vzhůru na výsluní vyšplhat samy a pozici prince zaujmeme přímo my osobně. A když se nám ani to nedaří tak, jak bychom si přály, podíváme se aspoň na smyšlené příběhy jiných moderních Popelek v televizi.

A opět je zde nekončící diskuse o vztahu mezi mužem a ženou a jejich vzájemných právech a povinnostech. Tedy pardon, v našem případě spíše mezi ženou a mužem. Sama za sebe mohu říci, že jsem velice ráda, že mohu žít v naší společnosti, kde se cítím být rovnocenná svému muži (opomíjím platové ohodnocení žen v zaměstnání apod.). Oproti spoustě jiných zemí světa se mám jako „prase v žitě“. Uvědomuji si, že jsem zatím ještě (pořád!) mladá a nezkušená, a se svým mužem nejsem ještě deset a více let. Takže si pořád spousty věcí idealizuji, a kdo ví, zda spolu vydržíme. Třeba někdo z nás dvou potká někoho zajímavějšího, přitažlivějšího, nebo ujede na nějaké nezdravé závislosti apod. Nicméně ať přemýšlím z té či oné strany, vždy docházím k závěru, že to přece nemůže být náhoda, že jsme tady na zemi coby lidé dělení právě na ženy a  muže. Přece to musí mít svůj smysl, úmysl, důvod...

Celý život od mojí maminky slýchávám, jak jsou všichni muži „jednodušší stvoření…pudovější…omezenější..“. Podotýkám, že maminka je hluboce věřící člověk a měla s tatínkem hezké manželství až do jeho předčasné smrti. To víte, že když mě nějaký chlap namíchne, ať už ten „můj“ doma nebo někdo v práci, ve společenství věřících atd. tak mám obrovský sklon jí přikývnout a ještě si přidat něco navrch. Možná něco obdobného, jako když muži utrousí cosi „o mozku a slepicích“ na adresu žen. Ale čím déle sdílím život se svým mužem, začínám zjišťovat, že mi takové poznámky začínají vadit. Asi to bude tím, že můj muž se přece jen čím dál více stává „mojí druhou polovičkou“. A  nevím, na kolik bych se měla odvážit tlačit se na „jeho místo“ na slunci. Ano, spousty činností coby žena vcelku hravě zastanu (posty managerů, vrcholových sportovců, soudců, policistů,….), ale pořád jen existují ty, které jsou problematičtějšího rázu. Třeba fyzicky náročné práce. Anebo dárcovství do spermobanky. Na druhou stranu chlapi zase nemůžou donosit dítě a porodit jej, ha. No, i když věda se stále vyvíjí, a jak říká nejen jedna z mých kamarádek: „Vývoj nezastavíš.“ Takže kdo ví…Taky jak tak mám možnost sondovat po okolí, je fakt pravda, že chlap nedokáže dělat více věcí zároveň (jako např. žena v domácnosti, která hlídá děti, u toho vaří, poslouchá rádio a ještě se dokáže bavit s kámoškou). Aspoň tedy takového chlapa ještě neznám. (A pak proč se spousta žen živí jako asistentky a sekretářky, že?)

Možná by nemuselo vznikat feministické hnutí, kdyby svým způsobem neselhala mužská ješitnost, která nedávala ženám jinou možnost než postel a plotnu na vaření bez pocitu vlastního rovnoprávného postavení ve společnosti. Možná bychom se pak nemusely snažit dokazovat samy sobě a hlavně mužům, že jsme „lepší než oni“, protože oni nám to samé tvrdili o sobě po staletí.

Myslím si, že předhazování důkazů o tom, že „my jsme lepší“ než vy, nesvědčí ani jedné ze zúčastněných stran. Prostě jsme jiní. Jiní, ne lepší. Každý máme jiné schopnosti, jiné predispozice. Proč to tak je? Možná proto, aby to nebyla taková nuda být spolu na jedné zemi. Možná proto, abychom se celý život učili spolupráci, umění doplňovat se. Možná proto, abychom měli možnost zažívat výjimečně krásné chvilky „souznění“ s osobou druhého pohlaví (nemyslím momentálně zrovna sex, i když pokud to vyjde..). Možná jde o boj s vlastním egem každého z nás.

„Žena nebyla utvořena z mužovy hlavy, aby ho převyšovala, ani z nohou, aby po ní šlapal, ale z jeho boku, aby mu byla rovnocennou partnerkou, z místa zpod jeho ramene, aby ji chránil, a z místa v blízkosti jeho srdce, aby ji miloval.“

Matthew Henry