Tak zní zakončení popisu činnosti OCHOTNÍKA dle Wikipedie. Začátek charakteristiky: "Vykonává svoji hereckou činnost pouze jako svůj koníček, dobrovolně a v převážné míře zcela zdarma...a PŘEDEVŠÍM PRO SVOJE POTĚŠENÍ A RADOST."
Přemýšlím nad tím, jak je čím dál obtížnější v naší společnosti lidi nadchnout pro nějakou nevýdělečnou aktivitu. Má ještě smysl se o něco takového snažit? Máme zájem o chvíle trávené s jinými lidmi "jenom" proto, že nás baví s nimi být a něco společně vytvářet?
Čím dál víc pomyslně smekám před lidmi, kteří jsou schopni a zároveň OCHOTNI po léta udržet jakoukoliv zájmovou skupinu lidí (ať už dospělých či dospívajících, dětí) v rámci společně vytvářené aktivity. Ať už se jedná o divadelní ochotnické spolky, sportovní neziskové kluby, hudební spolky, amatérské pěvecké sbory...
Po vlastní zkušenosti, kdy jsme s pár nadšenci rozjížděli divadelní ochotnický spolek na vesnici, musím přiznat, že během organizování zkoušek, termínů odehrání představení, přes zajišťování propagace, shánění kostýmů atd. jsem se často cítila jako totální "troska". A to zcela dobrovolně, ve svém volném čase a zadarmo.
Víte, nebylo to vyčerpání z výše zmíněných aktivit. Jednalo se o psychické vyčerpání z toho, kterak opakovaně musím doslova "dokopávat" některé z OCHOTNÍKŮ k tomu, aby vůbec přišli jakž takž včas na zkoušku. Aby přišli ve stavu ještě ne zcela podnapilém či "zhuleném". Aby během zkoušky, když zrovna nehrají, nevyrušovali svým "důležitým diskutováním" ty, kteří zrovna hráli. Aby se pokaždé neurazili, když jsem si dovolila jim říct, ať zpomalí v přednesu a přidají na hlase, nebo ať se více na jevišti pohybují. Aby...Ech, to by bylo na dlouho. A do toho mi třeba přišel mail jakože "od nás všech ochotníků" (přitom se jednalo o pár členů z naší neformální skupiny), kde jsem se dozvěděla, jak jsem nepříjemná, sarkastická apod.
Ano, přiznávám, nejsem dokonalá organizátorka, ani herečka, ani "vůdkyně". Asi proto jsem se dala na OCHOTNIČENÍ. Chtěla jsem si "zahrát" pro svoji vlastní radost, a když se poštěstí, tak pro pobavení a radost lidí, kteří se na nás přijdou mrknout. Taky jsem se chtěla spolupodílet na tom, "aby se tu něco dělo".
Ale nechápu, proč se jako OCHOTNÍCI tváří lidé, kteří nedokážou pochopit, že činnost ochotnického spolku jako takového spočívá ve vzájemné závislosti jeho členů jeden na druhém. Právě v jedinečnosti toho, že každý tam chodíme dobrovolně, rádi se vzdáme svého času ve prospěch společné věci, a pro nadšení z toho, že se svým způsobem tímto způsobem můžeme "vyblbnout".
No jo, možná bude chyba v tom, že v každém z nás je určitá touha po vyniknutí. Po tom, abychom byli v něčem zajímaví a upozornili na sebe. Ať už se jedná o extroverta nebo introverta, o sportovní klub nebo pěvecký sbor. Každý chceme být něčím pro své okolí zajímavý.
A teď vyvstává otázka - nakolik jsem schopen/schopna ustoupit ze svého ega ve prospěch "dotažení celé věci k dobrému konci"? A navíc, když chci "větší roli", uvědomuji si, že mě to bude stát o to více vynaložené energie? Vždycky je jednodušší destruktivně kritizovat toho, kdo je "více vidět", ale když mám možnost zaujmout jeho místo, často se z toho raději nějak šikovně vykroutím. A nechodí to tak nějak obdobně i v jiných sférách našeho života?
Vzhledem k tomu, že s přítelkyní hledáme nový, vhodný scénář, aby se po dvouleté přestávce snad opět místní ochotnický spolek rozjel, uvažuji nad tím, zda jsem někde cestou, díky předešlým zkušenostem, "potěšení a radost" z OCHOTNIČENÍ neztratila.
Co myslíte, není přece jen pohodlnější zůstat doma, zapnout "telku" nebo počítač...?
"Žádné otroctví není tak potupné jako otroctví dobrovolné." Seneca
