Právo x povinnost ?

Dokud jsem neměla vlastní dítě, nevšímala jsem si tolik posunu charakteru vztahu mezi dospělými k dětem a naopak, zejména pak mezi rodiči a dětmi.

Důvodem, proč se nad tímto tématem zamýšlím je možná názor, se kterým se čím dál častěji setkávám: „Je to ještě dítě, tak ho/ji přece nemůžeme nutit, aby nám pomáhal/a s úklidem, s prací na zahradě, s chystáním dřeva…“ (Mluvíme zde o dětech, kterým je deset a více let.)

Žijeme v době, kdy již velmi malé děti umí citovat pasáže z Úmluvy o právech dítěte či zákona o rodině – samozřejmě pouze úseky, které vyzdvihují práva dětí. Části pojednávající o povinnostech dětí však umí mistrně opomenout.

Ne jednu stranu často „brečíme“ nad tím, kam to s tou „dnešní mládeží spěje“, na druhou stranu vlastní děti cpeme čokoládkou, pouštíme jim oblíbená DVD a skupujeme různé výdobytky reklamou vychvalovaného zboží určeného dětem/mládeži jen proto, abychom si „pojistili“ jejich lásku vůči nám a zároveň, aby „nám dali pokoj“. A pravděpodobně také proto, aby nás sousedi nepomluvili, že ten náš/naše MALÝ/MALÁ nemá značkové oblečení, nemá poslední model mobilu, nekouká doma na „plazmovku“ apod. Anebo dítě zahltíme několika zájmovými kroužky, aby bylo „zaměstnané“ a nevymýšlelo kraviny.

Musím přiznat, že pro mne samotnou je pohodlnější dceři zapnout televizi a ponechat ji, ať si utváří „svůj svět“, zatímco já si stihnu poklidit domácnost do lesku Mr Propera, poklábosit po telefonu s kámoškama a uvařit Drahouškovi jídlo. Otázkou zůstává, co si z takto stráveného času odnese má dcera do dalších let svého života.

Když se pokouším vybavit vlastní dětství a chvíle trávené s rodiči, které mi v paměti utkvěly z důvodu, že mě to bavilo anebo jsem se cítila být důležitá, vidím tátu. Měla jsem štěstí, že náš tatínek byl opravdu tatínek – dokázal s námi „blbnout“, dělat různé skopičiny, vyhazovat nás do vzduchu a chytat, hrál s námi hry – naučil nás dokonce hrát taroky (!) o lentilky, chodil s námi na výlety do přírody, tahal nás na běžky atd. Maminka se více věnovala domácnosti, ale když uspořila trochu času tak sedla a zahrála s námi Město, moře, věc, anebo se nám snažila vysvětlit, jak se vyšívá perličkovým či křížkovým stehem, „pérovala“ nás při hraní na klavír apod. Nemůžu opominout zmínit období, kdy se sklízelo ovoce, zelenina ze zahrady – všichni jsme chodili pomáhat. Samozřejmě jsme občas remcali, ale nějak jsme věděli, že to patří k rodinnému životu a že je to normální – pomoct rodičům, aby měli potom více času na jiné věci, třeba na rodinný výjezd k bazénu do Kroměříže. Když se jednalo o běžné práce v domácnosti, taky jsme se u nich střídali všichni – tatínka nevyjímaje. A bylo to normální. Když bylo třeba chystat dříví na zimu, všichni nějak pomáhali – dospělí řezali, děti nosili nebo skládali. A bylo to normální. O to více jsme se pak těšili na volný čas trávený ať už s rodiči, kamarády anebo jen tak prolenošený s knihou na kanapi či u televize.

Jistě, nic není na tomto světě dokonalé. Ani naše rodina nebyla a není dokonalá. Ale jedno mým rodičům musím nechat – když jsem přemýšlela o tom, co bych si přála, aby si mé vlastní dítě odneslo do života ode mne a mého manžela, tak obdobu toho, co jsem mohla sama prožít díky svým rodičům. Příjemné vzpomínky na rodinné procházky po našem okolí, společné hry, čtení stařečka Pagáča, ale i na sbírání jablek anebo trnek na zahradě, uklízení dříví a pak  těšení na bramborové placky anebo na „hádky“ o to, kdo má dnes umývat nádobí po obědě, vzpomínky na výměny názorů o tom, kdo je ze Studia kamarád nejlepší a koho odtud nemám rád/a, na co se do školy těším a na co méně…

Proč? Ani přesně nevím. Možná proto, že zmíněné zážitky obestírají moji duši, které dodávají teplo ve dnech „ouvej jouvej“.

Obávám se, že plazmovka, nový mobil ani sebelepší hračka mé dceři duši do budoucna „nezahřeje“. Proto, aby si něco „teplého“ z dětství od nás – rodičů – odnesla, budu muset přehodnotit svůj každodenní přístup k povinnostem i nepovinnostem, zapojit zbytky vlastní dětské fantazie a rozhýbat své zpohodlněné tělo.

Ono budovat jakýkoliv mezilidský vztah vyžaduje čas, energii a v neposlední řadě chuť něco společně podnikat. Vím, je to leckdy náročné. Ale věřím tomu, že pokud cokoliv děláme s láskou, tak málokdy počítáme hodiny, spálené kilojouly či vyhodnocujeme pro a proti. Tam, kde začínáme počítat „má dáti – dal“, otevíráme prostor vztahům, které jsou založeny na dodržování veřejně schválených pravidlech chování. Výhodou takových vztahů je široká škála předvídatelnosti chování lidí, nevýhodou chladnost takovýchto vztahů. Jsou oblasti, do kterých větší míra konformity patří (např. obchodní jednání, právní, úřední, pracovní aj.). Ale ptám se sama sebe: Na čem chci, aby naše současná rodina stavěla základy – z převážené většina na právech a povinnostech anebo…?

"Povinnost nás uschopňuje dělat různé věci dobře, ale láska nám dává schopnost dělat je skvěle." Zig Ziglar