Jak jednoduchý a zároveň složitý úkon. Někoho pohladit znamená ze svého dobrého kousku já ulomit a zadarmo dát někomu najevo dotykem lásku, přijetí, soucítění...
Pojem pohlazení často používáme i v jiných souvislostech - s pohlazením na duši, pohlazením našeho dobrého zažívání apod. Myslím si ale, že původní význam je právě v tom fyzickém kontaktu. Dlaní přejedu někomu přes jeho/její ruku, vlasy, tvář..něčemu přes srst, kožíšek, chlupy..
Včera večer jsem šla spát dříve než můj muž. Samozřejmě, že než se odebral na lože on, tak sama jsem již byla v "jiném světě". Nicméně mne na chvíli probral do polospánku nový vjem - můj muž mne hladil po vlasech. A to vám bylo táááák moc příjemné. Nebylo to žádné hlazení, kterým vám partner říká - "skočíme na to..." Jednalo se o hlazení, které odpovídá spíše těm, na něž si pamatuji z dětství. Pohlazení, které říká: "Mám tě rád/a, miluji tě. Jsem rád/a, že jsem tady s tebou, že jsi."
Před pár dny se mne jedna z mých přítelkyň zeptala, jestli se mne rodiče v dětství dostatečně dotýkali - hladili mě, blbnuli se mnou..však víte, jak je to myšleno (žádné týrání apod.). Zpětně svým rodičům děkuji, že v tomto směru mne do budoucna zásobili, myslím, dostatečným přívalem "fyzické lásky". Dost velikou zásobou k tomu, abych dnes neměla problém se svým mužem a dítětem v těchto "pohlazeních" pokračovat (aspoň doufám:o)). Až když mám vlastní dítě, tak mi více dochází dar toho, když může člověk vyrůstat ve "fajn rodině". V rodině, kde je normální přijít ke druhému, upřímně ho/ji obejmout a pohladit, popřípadě mu/jí dát pusu, aniž by dotyčný zrovna musel mít narozeniny či svátek. Jednoduše dát najevo vlastní pozitivní emocionální prožívání vůči druhému a to ve formě oboustranně příjemného dotyku.
Přemýšlím nad tím, kolik z nás v současnosti dává přednost pohlazení zvířete před lidmi (všech věkových kategorií). Zejména psi a kočky si toho z naší strany užívají o sto šest. Proč je pro spousty z nás čím dál jednodušší pořídit si "domácího MAZLÍČKA" a projevovat svoji náklonnost právě mu než komukoliv z lidí?
Snažila jsem se na internetu najít nějaký zajímavý odkaz na pohlazení. Moc jich nebylo. Co mne však upoutalo, je část citátu Karla Čapka: "...abyste věděli, jdu teď pohladit svoji číču; poskytuje mi velkou útěchu, neboť mi důvěřuje, třebas je to jen malé šedivé zvíře, které se ke mně bůhví odkud zatoulalo...Přede a dívá se na mne. ´Člověče´, povídá, ´podrbej mne mezi ušima´."
Možná to bude tím, že zvíře nemluví a nestěžuje si tak, jak to často děláme my lidé. "Vnucujte" pohlazení třeba puberťákovi, když zrovna nechce, že.. Možná to bude tím, že si o pohlazení neumíme říct - jako ta kočka od pana Čapka; naopak rádi dáváme najevo, jak jsme soběstační a "nikoho" přece nepotřebujeme. Možná to bude tím, že člověka si nemůžeme "vycvičit" k obrazu svému jako svého "domácího MAZLÍČKA" - ten si přece zvykne na to, že tady od toho je, aby od nás vždy přijal na základě našeho rozpoložení to, co mu dáme a bez remcání (pohlazení či "kopanec do břicha", žrádýlko, procházku ven..). "Vydržovat" člověka je jednoduše náročnější - pořád není s něčím spokojený a tolik si vymýšlí (a hlavně ty ženské, že:o)). Možná jsme "dospěli" tak daleko, že většina z nás vidí ve fyzickém pohlazení druhého člověka veliké FUJ.
A co teprve tak pohladit dítě z "děcáku", seniora z Domova, mentálně handicapovaného, ...
Jsme ještě schopni přehodnotit část pohlazení, která jsou určena našim "MAZLÍČKŮM", a věnovat je svým "bližním"?
