"Odpusť.."

Umíme ještě upřímně odpouštět? Potřebujeme v současné době ještě někomu něco odpouštět? Možná by bylo lepší začít tím, co se zdá na první pohled "nepříjemnější" - umíme o odpuštění požádat?

Myslím si, že spousta z nás nerada žádá někoho o odpuštění - přiznáváme tím, že jsme chybující. A v naší současné společnosti nejsou "chyby in". Protože pokud přiznáme, že jsme se zmýlili, omluvíme se, a dokonce poprosíme o odpuštění, dáváme tím druhé straně svým způsobem do ruky mocnou zbraň - jak teď se mnou naloží? Buď si na mě zgustne, dá mi to vyžrat (sama většinou předpokládám tuto možnost), nějak se mi pomstí, nějakou chvíli mě v tom nechá "koupat", anebo bude tím, kdo mi upřímně odvětí: "To je O.K.", "Nic se nestalo"., "Stalo se....ale jedeme dál" apod.

Není lehké upřímně žádat o odpuštění. Upřímně odpustit je leckdy obtížnější. Ať už se jedná o zranění, která si denodenně způsobujeme navzájem v partnerských vztazích (často s takovou "radostí a chutí"), ve vztazích mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli, kolegy v práci, kamarády...

Mám štěstí, že doposud jsem nemusela prožít hrůzy války, teror jakéhokoliv nesvobodného režimu apod. Nevím, jak bych byla schopná odpouštět lidem, kteří by mi brali to nejcennější na této zemi - mé dítě, mého manžela, rodinu, přátele.

Ale určitě každý z nás zažil situaci, kdy mu bylo třeba i po léta nespravedlivě ubližováno. Třeba vás někdo v práci křivě obvinil, že jste něco ukradli, nebo řešíte po léta spor se sourozencem - ať už ohledně větší přízně ze strany rodičů, dědictví po zemřelém otci či máte nedořešenou "komunikační bariéru" v partnerském životě, která vám nakonec znepříjemňuje i "postelové hrátky".

Jsou konflikty, které je možné řešit ihned. Jsou problémy, které je možná lepší nechat "uzrát" a až přijde vhodný čas, "dát věci do pohybu". A jsou záležitosti, se kterými prostě sami nehneme - tak se snažím učit, že "to nezměním, a nebudu si z toho dělat velkou hlavu", i když mě to mrzí.

To nepopulární "odpusť" mě přivádí k myšlence, že se ani nedivím, že u nás není populární křesťanství. Osobnost Ježíše Krista je přece ztělesněním hlubokého vztahu: "Prosím Tě, odpusť... - Odpouštím Ti.." Přece nebudeme národ "slabochů", no ne?!

Víte, paradoxem je, že z vlastní zkušenosti, když si v hlavě promítám vlastní vztahy: "Prosím Tě...Odpouštím Ti..", tak ať už se jednalo o odpuštění z mé strany či z té druhé, tak společné mají jednu věc. Když jsme s dotyčnou osobou prošly tímto "kolotočem emocí", posunulo to náš vztah mnohem dál než byl předtím. Spadnul obrovský šutr, cítila jsem se ne na svých 74kg, ale tak na (mnou chtěných:o))60kg, život byl najednou barevnější, veselejší, lehčí.

A možná i to je jedno z těch "tajemství", proč upřímného křesťana obohacuje každodenní společenství s Ježíšem. Nabízí (nevnucuje) možnost poznávat jej bez "prostředníka", prohlubovat s ním vztah, dávat tak vlastnímu životu novou energii, rozměr, barevnost..

"Odpusť, že dnes tak jako včera, jsem tobě věrnost sliboval, odpusť, že z rána do večera, jsem tebe skutkem zrazoval..." (Úryvek z písně Odpusť, zpěvník: Život náš, ADVENTURE, Praha).