Přemýšlím nad klady a zápory současné společnosti co do podpory rodinného života. Přece – rodina je základ státu…Nebo se posouváme ve vývoji k časům „postrodinným“?
Každou rodinu ovlivňuje dennodenně spousta situací, informací, věcí, co život členů rodiny přinese a odnese. A vždy není vše tak černo bílé jak se může na první pohled zdát. Jak je v našich krajích vnímána a přijímána např. role maminek?
Když je miminko malé, „užívat“ si mateřskou a rodičovskou v bezpečí domova. Po ukončení rodičovské ráno vstát, v klidu vypravit děti do školky, školy, být v zaměstnání tak šest maximálně sedm hodin denně, dostávat za to finanční ohodnocení bez stresu, zda domácnost vyjde do další výplaty, v klidu si vyzvednout děti ze školy, udělat s nimi úkoly, zajít na procházku, na zahrádku… zaopatřit domácnost (a manžela., samozřejmě…). A v případě, že dítě onemocní, zůstat s ním v klidu a bezpečí domova až do překonání nemoci. Mít možnost s dětmi trávit prázdniny.
Asi tak zhruba vypadá přání spousty maminek, které ve svém okolí znám, včetně mě. A tak si říkám – proč to tak nejde? Jaké důvody vedou naši společnost k podpoře rozvoje mikrojeslí, dětských skupin, všemožných kroužků pro nejmenší, a k nerozvoji částečných úvazků, k manipulaci matek do role „trpěné“, ne příliš dobře placené pracovní síly, protože „stejně zase bude co chvíli na paragrafu“? Ano, některé maminky chtějí dělat kariéru navzdory tomu, že povily dítě, a nechtějí s ním trávit veškerý čas, protože mají třeba obavy z toho, že přijdou o dobře placené místo, nebo „necítí mateřský pud“, či „potřebují mít určitý standard“ (i s takovým prohlášením jsem se setkala). Jsou maminky, které zůstaly s dítětem samy nebo záměrně samy jsou, a tak nahání každou kačku, protože vyžít za současných běžných nákladů na domácnost pouze s mateřskou či rodičovskou jednoduše nelze. A tady se také dostávají do slepé uličky, protože velká část z výplaty padne na úhradu paní na hlídání, mikrojesle, dětskou skupinu…s navýšeným věkem odchodu do důchodu nám také silně ubylo schopných a zároveň ochotných babiček a dědečků tzv. na hlídání.
Vzpomínám na to, jak mi maminka popisovala, že moji dva starší sourozenci museli projít jeslemi, kdy sama dobíhala do zaměstnání po odložení ubrečených dětí, a udýchaná si je zase odpoledne vyzvedávala. Proto nejen z tohoto důvodu uvítala, když o pár let později, kdy porodila moji maličkost, mohla zůstat v klidu doma a pečovat o mě až do věku čtyř let. Zároveň měla možnost aspoň na pár let vytvářet přístav domova pro mé starší sourozence, kteří v té době po poledni přicházeli ze školy domů.
Nechci zde rozebírat názory různých odborníků na vývoj dětí a jejich výchovu, leckdy samozřejmě protichůdné – každý si holt chceme obhájit svůj názor, lobby různých organizací, no, v některých případech si omluvit vlastní svědomí, co si budeme povídat. Sama jsem silně ovlivněna tím, že jsem vyrůstala v tradičně křesťansky vedené rodině, která se potýkala stejně jako jiné běžné průměrné rodiny s různými konflikty, střety, krizemi. Přesto jsem stále přesvědčena o tom, že v momentě, kdy se žena stane maminkou, je jednou z jejích nejdůležitějších rolí být zde pro dítě, které v prvních letech života je na rodičích zcela závislé, učí se vše potřebné, vytváří si vazby ke svým rodičům, sourozencům, širší rodině, komunitě. Psát o tom, jaký vliv má na dítě pobyt v jakémkoliv typu ústavního zařízení, zejména v prvních letech jeho života, o tom opravdu píše spousta odborníků, není třeba se rozepisovat o poruchách citových vazeb, opožděném vývoji, aj., a jak není jednoduché hlavně pro pěstouny pomáhat těmto dětem narovnávat to, oč byly ve svém dětství ochuzeny – zejména o pevnou a kladnou citovou vazbu ke své mamince a tatínkovi.
Být maminkou není v žádné době jednoduché, stejně jako tatínkem. Asi proto, že být rodičem se všichni „učíme za pochodu“. Hádankou pro mne zůstává, zda naše společnost má ještě zájem o zachování tradiční rodiny, kde jsou role jasně dané a předvídatelné, a to hlavně pro děti. Nebo je tomu už jinak?
Jsme na tom ekonomicky tak špatně, že potřebujeme tlačit maminky malých dětí ke stresům z dobíhání do a ze zaměstnání? K názorům, že pokud se věnují především péči o malé děti a domácnost tak nejsou „in“ a nejsou pro společnost dostatečně přínosné? Nezavádíme si zde „zlepšováky“, které už byly dávno před námi vyzkoušené a to s ne příliš dobrými výsledky?
A tak si říkám, že vlastně začínám čím dál více sympatizovat se „singels“… Co mě vůbec vedlo k tomu, že jsem s manželem rodinu založila. Mohla jsem být „superworkerka“, která je flexibilní, „na drátě“ de facto non-stop, odskočí si pouze na vzdělávací aktivity, a dovolenou na nějakém neobvyklém místě, kde bych pojídala červy a zapíjela je aperolem neb to teď frčí..
Sama jsem otěhotněla poprvé v devětadvaceti letech. „Tak Vám gratuluji!..A co s tím budete dělat?“ První reakce ředitele organizace sociální služby, ve kterém jsem tehdy pracovala, když jsem mu mu sdělila změnu svého stavu. O pár let později, ve svých pětatřiceti jsem si od ředitele, pro změnu školské instituce, vyslechla: „Ale když jsem Vás sem přijímal, tak jste mi tvrdila, že s manželem nemáte v plánu v brzké době otěhotnět..“ Holt se stalo, no tak PARDON!
A co si myslíte Vy? Máte pocit, že současné maminky příliš pálí dobré bydlo?
