Už pár dnů přemýšlím nad tím, jak často se můžeme mýlit v našich představách o "pravé" misii. Takový "správný" misionář jde za hranice rodné vlasti s vizí, že při šíření radostné zvěsti může přijít o vlastní život. Ale co když "pravou" misii může dělat de facto každý z nás právě tam, kde žije?
Nedávno jsme se v našem protestantském sborečku loučili s dosavadním kazatelem a jeho rodinou, protože se po několika letech střídají s jinou kazatelskou rodinou. Když se dostal ke slovu v církevní hierarchii výše postavený duchovní, zavzpomínal na to, jak náš dosavadní kazatel se svou ženou chtěl původně sloužit v zahraniční misii, a jak se s manželkou po společných modlitbách rozhodli, že vstoupí do duchovenské služby doma - budou činní v "domácí misii". Jsem přesvědčena o tom, že tato práce není méně náročná než misie vedené v zahraničí. Proč?
Ono je možná někdy "jednodušší" sbalit se, odjet od všedního, každodenního života doma, a tam někde daleko začít "nový" život s novými lidmi, novým prostředím, "čistou" hlavou a také (!) s jakousi čistou reputací (opomíjím již zmiňované nebezpečí výpadů všech možných extremistických náboženských skupin nejen vůči křesťanům). Přijedu coby křesťan hlásat evangelium a přitom nejsem zatížena tolik svou minulostí jakoby tomu bylo v mém domácím prostředí. Možná není od věci zamyslet se nad tím, kde Ježíš své učení šířil..
Vždyť to všichni dobře známe - stačí, aby se třeba z našeho souseda "grázla" stal najednou abstinent, nekuřák, "slušňák"..stejně mu nevěříme a říkáme o něm, že je ještě divnější než předtím. Anebo z té "vodvedle", té "fifleny co si tahá chlapy do baráku", je najednou upravená, příjemná ženská, která se zajímá o zahrádku, vaření, kulturu a o nedělích či sobotách někam brzy ráno mizí. Určitě vstoupila do nějaké sekty, ha! Jo, a ten odnaproti, celý život byl "sprostej jak dlaždič", "čuměl jen na bednu" a najednou je z něj kazatel! To je nějaké podezřelé. Bacha na něj!
Přemýšlím o tom, že určitá "misie" spočívá na každém z nás - ať už jsme jakéhokoliv vyznání nebo ne. I v listě Římanům se píše např.: "Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují a jednou hájí." (Římanům 2, 14 - 15)
Vzhledem k tomu, že žiji na vesnici, promýšlím sousedské vztahy asi častěji než lidé, kteří žijí ve městech. Ano, více si zde "vidíme do talíře". A často druhému namísto pomocné ruky podáme "hada" ("Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu?" Lukáš 11,11).
Svým způsobem je jednodušší vytvářet si rituály "negativních" sousedských vztahů - mezi "svými" si s posměchem zanadávat na toho "blbca", co pije "první ligu" a jeho hoši jsou "flákači co nic nedělaj, jen hulí marijánku", anebo na tu "krávu", co zůstala sama v bytě s děckem, žene se za kariérou a z děcka roste fakt příšerný "spratek"..
Jak často nás napadne zajít v klidu za oným "blbcem" a pozvat ho na kafe a kus řeči, nebo hochům "grázlíkům" nabídnout menší brigádičku za předem dohodnutou odměnu? A co teprve se pokusit poznat blíže onu "krávu" s jejím "spratkem", jestli ty řeči o nich jsou pravda nebo jen ...? Mám na mysli upřímný lidský zájem o druhého, ne huštění "křesťanských" či mravních ponaučení do druhého. Jen určité "bytí s druhým", schopnost navázat lepší vztah než doposud. Pokusit se na druhého podívat i z jiného úhlu pohledu.
Není to jednoduché. Asi proto, že se s dotyčnými známe "odmalička", protože si "vidíme do talíře", protože riskujeme, že se ztrapníme, riskujeme, že s námi "vyběhnou", protože tady pravděpodobně budeme my i oni žít nadále - ať už se naše osobní "misie" setká s ohlasem pozitivním či negativním.
A tak je to každodenní boj na prvním místě s "misií" uvnitř mne samotného/samotné - chci být dnes tím, kdo hlásá opravdu "radostnou zvěst" (bez ohledu na mé vyznání či "nevyznání") anebo tím, koho baví utvrzovat okolí v "neradostných zvěstech"?
"Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života." Zdeněk Jirotka
p.s. Tohle minizamyšlení není míněno jako útok vůči misionářům, kteří působí v zahraničí - velice si jejich práce a odhodlání vážím. Tímto zdravím Milku a Richarda Youngovi s dětmi, t.č. někde v Africe..:o)
