V současné době jsme zaplaveni množstvím odborných knih, které pojednávají o tom, jak spolu máme komunikovat (rodiče s dětmi, partnerské vztahy, profesní vztahy...), jak spolu vycházet, co to je empatie apod.
Sama ráda takové knihy čtu a mám i své oblíbené autory. Mám však pocit, že čím více takových knih vychází, o to méně jakoby fungují výše zmíněné dovednosti mezi samotnými aktéry - mezi námi lidmi.
Možná je to tím, že si rádi počteme o tom, jak se máme hezky chovat vůči dětem, jak je dobré si sednout a v klidu si promluvit se seniorem, jak je leckdy obtížné nicméně přínosné učit se vycházet si vstříc v partnerských vztazích, jak dát najevo svému klientovi, že s ním soucítím atd.
Pak zavřeme knížku a to, co jsme z ní vyčetli (pozitivního), se v praxi nějak moc neujímá. Není to paradox?
Asi je jednodušší si to "dobré, hezké" jakoby "odehrát" při čtení zajímavých rozvah, návodů, doporučení, pak zavřít knížku, a žít si dál ten svůj "zajetý život".
Vybavuji si v této souvislosti situace ze zaměstnání (před nástupem na mateřskou jsem pracovala jako sociální pracovnice v Domově pro seniory), ve kterých je třeba opravdu lidského přístupu - zklidnit vlastní tempo, naladit se na rovinu druhého člověka - mého klienta, a dát přednost vytváření "mezilidského vztahu" před vyplňováním dokumentace, před papírováním. Dát člověku jasně najevo, že je pro mě momentálně důležitější on, konkrétní člověk, než "cár papíru" či vyzvánějící telefon nebo blikající počítač. Často jsem chybovala. Dávala jsem přednost právě tomu "nelidskému". Někdy protože jsem prostě neměla náladu, někdy protože jsem se cítila pod tlakem nakupeného papírování, které je třeba zvládnout, aby vše bylo v pořádku. Myslím, že často jsem se cítila více jako "úředník" než jako sociální pracovník. Kde je "zakopaný pes", co se týče postavení současných sociálních pracovníků, nechci rozpitvávat.
Vybavuji si situace, které jsem zažila coby klient nemocnic a jiných zdravot. zařízení, přístup personálu. Přemýšlím nad konkrétními projevy chování právě zdravot.personálu, které se mi zrovna moc nelíbilo ve vztahu k nám pacientům...třeba v daný okamžik taky neměl prostě náladu nebo byl zavalený papírováním.
Zdá se mi, že oč více "diplomovaní" jsme, tím více se ztrácí nejen mezi lidmi, kteří pracují ve sféře tzv.pomáhajících profesí, základní přirozené umění - umění vytvářet "mezilidský vztah". No jo, můžeme přece jezdit i na různé specializované výcviky zaměřené na tuto "problematiku". Ale když vnitřně nebudu opravdu chtít, nebudu mít zájem o druhé, tak to pravděpodobně postrádá hlubší smysl. No co, v zaměstnání mi dají čárečku za účast, možná mi zvýší ohodnocení, ale dál si budu "hrabat na svém vlastním písečku". Šlo to tak doposud, půjde to tak i dál..
Co je pro nás tady na zemi opravdu důležité?
"Protože jsem byl oslepen jasem toho světla, museli mě moji druhové vzít za ruku a tak mě dovedli do Damašku." Skutky apoštolů 22:11
