Tak by se snad daly shrnout reakce pravděpodobně většiny obyvatel Chvalčova poté, co měli možnost přelouskat můj pokus o krátké zamyšlení v místním Zpravodaji nad pojmem rodina v souvislosti s jejím historickým vývojem a dnešním postavením rodiny vůbec.
Stačilo se odstavcem zmínit o tom, co lidé brali jako požehnání v dobách starozákonních, poté načrtnout možnosti různě dostupných závislostí, na kterých máme možnost na základě svobodného rozhodnutí "ujíždět" denodenně leckdy i s "požehnáním" našeho státu (nadměrné pití alkoholu, cigarety, práce - kariéra, prášky,...) a tak se vpodstatě oddálit snaze o vytváření "fajn rodiny", a mám asi zavařeno u spousty sousedů nadosmrti. Proč? Protože s mým mužem nejsme doposud sezdaní a máme spolu dítě. Pak taky protože jsem se nevdala už v osmnácti a nemám aspoň pět dětí. A k tomu navíc jsem členka protestantské církve a sama nejdu příkladem. No, a taky protože....Čekám, co ještě přijde.
Víte, když jsem rozmýšlela nad tím, zda zmíněný článek dát do oběhu nebo ne, bylo mi jasné, že mě určitě málokdo tzv.poplácá po rameni a řekne: "Máš pravdu, díky." Spíš jsem čekala právě ty negativní ohlasy a kritiku vůči vlastní osobě, což se naplňuje. Málokdo dokáže asi pochopit, že píšu o morálních aspektech života právě proto, že sama na sobě cítím, jak si sama a leckdy s nadšením posouvám hranice morálky.
Většina z nás asi čte texty selektivně a jakmile narazíme na něco, co cítíme jako svoji vlastní bolístku, a přitom si ji nechceme přiznat, tak se snažíme dotyčnému autorovi/autorce dát notný políček, aby se vzpamatoval/a. Nejlépe poukázat na jeho/její vlastní slabosti. Protože kdo má vlastně PRÁVO VŮBEC NĚCO KÁZAT O MORÁLCE? Na každém se vždycky NĚCO najde. Nebo ne? Dokonce i osobnost Ježíše Krista prochází různými kritickými hlasy (např. že byl homosexuál nebo frigidní apod.), a to jediný byl - aspoň pro nás křesťany - "bez hříchu". Nedávno mi jeden známý tvrdil, že Matka Tereza než se "dala na víru", tak že byla nymfomanka. Nebo T.G. Masaryk a jeho korespondence s milenkou, přitom toho spoustu udělal pro náš stát a byl, aspoň doufám, že v tehdejší době určitým vzorem pro spousty lidí.
Má ještě vůbec smysl dnes moralizovat? A od koho přijmeme mravní ponaučení?
Když jsem otěhotněla, coby svobodná, stavil se za mnou domů kazatel našeho sboru (kostela). Přišel mi sdělit, že jsem byla bratry a sestrami dána na půl roku tzv. do kázně - nesměla jsem po uvedenou dobu ve sboru vykonávat různé činnosti atd. Čekala jsem to. A nic na skutečnosti nezměnil fakt, že je spousta párů, které v současnosti žijí "na hromádce" a mají děti a více či méně hezký vztah, skoro bych řekla "fajn rodinu". V duchu jsem napřed bojovala s vlastní sebeobhajobou - je mi už třicet, a to se stalo a tamto, a táta umíral, a studia, a...
A nakonec jsem došla k závěru, že je dobře, že náš sbor doposud odolává různým posunům v naší sekulární společnosti, a dává mi najevo, že jsem překročila určitou hranici něčeho, čeho si jako společenství věřících váží. Přitom mě však nadále přijímali a přijímají jako svoji sestru. Mám je velmi ráda a nesmírně si jich za to vážím. Ale musím říct, že to není nikterak příjemný proces - pošťourat se sám v sobě, ve svém svědomí a skousnout to, že ti moji spoluvěřící navzdory svým vlastním hříchům mají pravdu. Páč "kdo jste bez hříchu, hoď po ní kamenem..."
