Olympijské hry na JIP

       Uslyšela jsem: „Tři, dva, jedna, teď.“ Na slovo teď jsem otevřela oči a ruce sanitáře mě přenesly z operačního stolu na mobilní lůžko, jako bych byla pírko. Cestou ze sálu na JIP jsem ze sebe vymáčkla pár slov ohledně snu v narkóze. Sanitář mi totiž cestou na sál radil, že si mám vybrat předem a sen se mi pak bude zdát. Nepovedlo se, zdál se mi jiný. Nevadilo.

        O JIP jsem měla nejasnou představu, že tam budu v klidu ležet a odpočívat po operaci. Podle slov ošetřující lékařky se jednalo o těžkou operaci. Ač před usnutím bylo všechno na jedničku s hvězdičkou, po probuzení se všechno nějak zhroutilo. Na JIP jsem se probrala do silných bolestí, poškubávaly mi nekontrolovatelně ramena. Ptala jsem se sestry, proč cítím tak velkou bolest a co se se mnou vlastně děje, že sebou tak škubu. Dozvěděla jsem se, že to mám z narkózy, že se nemám hýbat, abych si nevytrhala z těla hadičky a sondy. A že můžu potichu plakat a hlavně nerušit. Už jsem se neodvážila na nic zeptat a z očí se mi začaly valit slzy.

        Přišel lékař, který mě operoval, chtěl mi říct, jak operaci vedl. Nedořekl, přiskočil a nepátral, jestli mě něco bolí, ale kde mě to bolí nejvíc. Nemohla jsem ze sebe vymáčknout ani slovo, jen jsem ukázala rukou. Hned odběhl pro sestru a nechal mi píchnout něco na uklidnění. Usnula jsem. Probrala jsem se, když sestra upravovala žaluzie v okně. Evidentně hloupě jsem se zeptala, kdy bolest ustoupí. Vyprskla na mě vztekle, že to teda ona rozhodně neví. Fajn. Nemusí vědět, stačilo říct neutrálně, že neví, že to přejde, že je to individuální. Cokoli. Mohla klidně i mlčet. Nešla jsem do státní nemocnice s představou, že mě bude někdo utěšovat, držet za ruku nebo hladit po tváři… Naštěstí mě vysvobodil spánek.

        Z milosrdného spánku mě probrala hlasitá zábava a silně řvoucí televize. Hlavou mi proletělo, že to bude asi zahájení olympiády v Soči. Klidně bych se přidala i do diskuse o Waynu Gretzkem, který zapaloval ve Vancouveru, taky si myslím, že je to fešák… jenže mi začal pípat nad hlavou nějaký přístroj. Přístroj pípal a pípal, televize hrála dál. Dostala jsem strach a zazvonila na zvonek. Sestra přišla, řekla mi, že vypadl tlakoměr a že se nemám bát, že mají všechno pod kontrolou. Napadlo mě, jestli má něco pod kontrolou, pak to bude ovladač od televize.  Následoval komentář, že jich (sester) je tam na málo a že na JIP by každý pacient měl mít svoji sestru. Asi se tedy musela odtrhnout od záře obrazovky a jít za jiným pacientem.

        Bohužel pro mě, nejsem spací typ a dobře slyším. A tak jsem během ležení slyšela spoustu věcí, které bych raději ani neslyšela. Ať to byly relativně hrubé komentáře k tomu, jak se kdo zprasil (připouštím, třeba sestra mluvila o svém pejskovi a ne o pacientech), evidentně o pacientech už byly poznámky, kolik kdo vypil a kolik z něj vyšlo (nechce se mi reprodukovat výraz, který použila sestra). Na klidu mi nepřidávaly poznámky typu, že „trojka divně pulzuje, ale nezdá se mi, že by někde krvácela, hlavně ať si to řeší někdo jinej“. Fakt, že se blížila výměna směny, bych nepočítala jako polehčující okolnost. V duchu jsem doufala, že nejsem ta trojka…

       Ráno jsem souhlasila s cestou do sprchy po svých. Vstávání mi moc nešlo, omluvně jsem sestře vysvětlila, že jsem se moc nehýbala, abych si přece nevytrhala ty hadičky. Sestra se do mě okamžitě dala, že jsem se hýbat měla, bude mě prý všechno hrozně bolet. Mírně mě překvapil její údiv, že nejdu rovně, že se kývu ke straně. Bolelo mě břicho a točila se mi hlava. S tím se asi ale nepočítá. Když mi chtěla ve sprše změřit teplotu, ani jsem se té absurditě nedivila, nebránila a poslušně vystrčila čelo ven, aby se nesprchoval i teploměr.

        Ráno jsem řekla lékaři na vizitě bez pozdravu, že chci pryč. Nic víc. V dané chvíli jsem neměla sílu se slovně nijak bránit. Tolik bezmoci a pocitu, že jsem někomu na obtíž, jsem ještě nikdy nezažila.

        V podstatě se mi vyplnila představa, že budu ležet. O klidu se nedá mluvit. Možná byly erupce na slunci nebo den blbec. To potká každého. Kdyby aspoň zavřeli dveře. Jistě levnější řešení než školit personál o chování k pacientům.

        Abych byla spravedlivá, musím dodat, že jsem se dospala v klidu na pooperačním oddělení. Tam byly sestry vstřícné, empatické, starostlivé. Dokonce jsem viděla, jak utěšují a hladí po ruce ženu, která se bála před operací. Chovaly se lidsky a profesionálně, i když bylo vidět, že mají fůru práce a jsou pěkně uhoněné. Jejich výbornou několikadenní práci kalí necelých 24 hodin na JIP, na které jen tak nezapomenu.