Konec cesty za Jižním křížem

        Naše putování se přehouplo do druhé poloviny. Čím víc jsme se blížili k Melbourne, tím víc ve mně bublala špatná nálada. Navigace nás vedla přes předměstí plné křižovatek se semafory. Asi jsme chytili červenou vlnu, semafory na nás svítily červeně každých pár metrů a my se pomaličku vlekli od křižovatky ke křižovatce.

        Na první pohled se mi Melbourne, druhé největší město Austrálie, nelíbilo ani trochu. Říkala jsem si, jak mohlo soupeřit se Sydney o post hlavního města. O krásu asi tehdy ale nešlo. Nakonec i Melbourne ukázalo pravou australskou tvář, potkali jsme spoustu milých lidí, našli příjemná zákoutí, objevili uličky vedoucí k moři plné nočního života a prošli se po dlouhé promenádě na pláži. U pláže jsme náhodou objevili skalnaté molo, kam se navečer po setmění vrací tučňáci do svých hnízd. Melbourne se pyšní nádhernou promyšleně komponovanou botanickou zahradou. Mimo jiné jsou v ní ukryté části s rostlinami z Ameriky, z Evropy nebo z Afriky. Trochu nás v ní rušili hluční čínští turisté. Jakmile se ze stromů ozval malý opeřenec, čínská turistka se ho rozběhla hledat s hlasitým „Pí, pí, pí, pí, pí“. Manžel ztratil trpělivost a zpoza keře vytrvale odpovídal: „Ko, ko, ko, kodák“. Paní pípala ještě urputněji a tak to manžel vzdal.

        V blízkosti Melbourne jsme nemohli minout Phillip Island, známý závodním okruhem pro motocykly. Náš cíl nebyl okruh, ale zvířata. Cesta se vyplatila, kolem nás se pohyboval nespočet klokanů. Ani trochu nevadilo, že koaly s ježurou žily jen v oploceném parku, i tak byli na dosah ruky. Vydrželi jsme až do večera, kdy se z moře vynořily stovky malých tučňáků a kymácivým pohybem se vraceli do svých hnízd. 

         Opustili jsme Melbourne a zamířili dále na západ směr Adelaide. Nemohli jsme minout Great Ocean Road. Silnici, která vede po pobřeží a celou cestu nabízí úchvatné pohledy na pobřežní skalnaté útesy, malé pláže, lesy i pastviny. První část silnice začali ručně budovat už v roce 1919 navrátilci z první světové války. Neměli práci a stavba silnice byla formou, jak jim pomoci zpětně se adaptovat na běžný život. Nezapomněli jsme se zastavit u Dvanácti apoštolů (Twelve Apostels). Apoštolové jsou vodou oddělené skály u pobřeží. Počet apoštolů je sporný, záleží na tom, odkud se člověk dívá. Z cesty jsme ještě párkrát sjeli, třeba podívat se do deštného lesa nebo na koaly. Opět pochrupovaly ve větvích eukalyptů. Jejich spokojené dřímání vyvolalo v našem synovi asociaci, že se mají v těch větvích tak dobře, jako děda na gauči…  

        Zastávek na Great Ocean Road bylo více, než jsme plánovali a vypadalo to, že nestihneme dojet včas do rezervovaného hotelu v Mt. Gambier. Volali jsme do hotelu, že přijedeme později, po zavření recepce. Mužský hlas na druhé straně telefonu nechtěl vědět ani na jméno, ani na číslo rezervace. Řekl mi jen číslo pokoje s tím, že klíče budou pod rohožkou. S lehkým napětím jsme pokračovali a byli zvědaví, jak to dopadne. Po příjezdu do hotelu, jsme klíče pod rohožkou nenašli, ale překvapivě jsme našli recepčního s klíči v ruce. Překvapení bylo evidentně oboustranné. Spolu s hranicí států Victoria a South Australia jsme totiž přejeli i časové pásmo…  Mt. Gambier je útulné malé městečko obklopené krasovým terénem, jeskyněmi a jezerem vulkanického původu s neuvěřitelně modrou vodou.

        Adelaide nás přivítalo vysokou teplotou kolem 40 ^oC a zákazem rozdělávání ohně. Ve městě, které se pyšní tím, že nebylo v minulosti trestaneckou kolonií, není příliš památek. Zato zajímavá muzea a kulturní centra. Jedním z nich je Aboriginal Centrum. Ještě jsem se ani jednou nezmínila o původních obyvatelích Austrálie. V současnosti žijí v Austrálii z celkové populace (cca 23 mil.) asi 2% původních obyvatel. Historie Austrálců/Aboridžinců (Aboriginals) sahá nejméně 40 000 let zpět a po vylodění Evropanů nabrala dost kruté obrátky. Původní obyvatelé nejdříve umírali pod palbou evropských zbraní nebo jejich populaci decimovaly nemoci, které s sebou Evropané přivezli. Umírali také v důsledku ztráty území. Pro ilustraci jen ve státu Victoria žilo před příchodem Evropanů asi 100 000 původních obyvatel. Po třiceti letech jich zbylo kolem 2 000. Ve 20. století (až do roku 1969) byly odebírány děti rodinám původních obyvatel, cílem bylo vykořenit je, převychovat, aby získali návyky bělochů a zařadili se do většinové populace. Tato „Ztracená generace“ se dočkala omluvy ze strany australské vlády až v roce 2007. Aboridžinské historii a kultuře se hodně věnují muzea. Snaží se zachovat jejich kulturu, zaznamenat dialekty a také obnovovat ručních řemesla. Sami Aboridžinci se vrací do muzeí učit se dávné techniky svých předků. Aboridžinské kresby a motivy jsou jednoduché, ale přesto uchvacující, plné barev a energie.

       V blízkosti Adelaide leží Barossa Valley. Údolí plné vinic skrývá spoustu menších, či větších vinařství. Spoustu z nich je možné navštívit a na místě vína ochutnat. Trochu mi bylo líto manžela, který řídil a nemohl ochutnat vše. Aspoň nedopadl jako skupinky potácejících se turistů, kteří se vydali na specializovaný výlet za vínem. Těch mi bylo při teplotě kolem 40 ^oC líto ještě víc.

       V Adelaide se víceméně naše australské putování uzavřelo. V manželovi se ještě ozvala dávná touha námořníka a rozhodl se najít souhvězdí Jižního kříže. Je pozorovatelné pouze z jižní polokoule. A to byl kříž. Jižní kříž je sice na australské vlajce, ale bylo docela těžké najít rodilého Australana. Při putování Austrálií jsme potkali lidi nerůznějšího původu, kteří se tam usadili. Včetně několika Čechů a Slováků. Nikdo z nich nám nedokázal uspokojivě poradit. Když už manžel na pláži našel skupinku Australanů, na otázku po Jižním kříži, buď řekli, že neví, nebo každému vyletěla ruka k noční obloze úplně jiným směrem. Ani postarší rybáři na molu se nemohli dohodnout, kde to souhvězdí je. Aspoň nám ukázali oběžnou dráhu ISS...

       Nejsem zklamaná, že jsme Jižní kříž viděli nakonec jen na vlajce. Viděli jsme nádhernou zemi, krásnou přírodu, potkali směs příjemných lidí z celého světa. Ať to byla Estonka, která si otevřela obchod s hračkami z Evropy (nabízela i české loutky), Italky v pizzerii, Chorvat v malém bistru, který zaregistroval slovanský jazyk a hlásil se k nám jako k sousedům z Evropy, nebo Pákistánec, který projel celý svět a říkal, že Austrálie je nejlepší místo na zemi.

        Napadá mě, že Austrálie přece jen jednu chybu má. Je hrozně daleko. Nejen z Evropy, ale i z naší momentálně domovské Číny.