Knedlíková válka

       Po aféře s prasátky v řece nám ptáci přinesli virus H7N9. V Šanghaji a přilehlých provinciích vybíjejí drůbež. Vepřové jsme přestali jíst, báli jsme se, že jeho aktuální nabídka bude rozšířená o porce křehčené vodou z řeky Huang Pu.

       Vypadá to, že na chvíli omezíme i kuřecí maso. Co nám zbývá? Knedlíky. Rýži jsem neměla v oblibě ani před stěhováním do Číny a nepřirostla mi k srdci ani v Číně.

Fanoušek asijské kuchyně se ze mě také nestal. Slepičí hlavy a pařáty mě neoslovily, místní specialita stinky tofu páchne tak, že bezpečně zažene jakékoli pomyšlení na jídlo. Psí maso, i když ho připravují v nedaleké restauraci, jsem zatím neochutnala a ani se nechystám. Naopak jsem vyhlásila svou malou soukromou knedlíkovou válku a každé návštěvě zásadně vařím české kynuté knedlíky. Výběr omáček je omezený, na svíčkovou bohužel chybí suroviny.

       První knedlíkový test jsem spáchala na návštěvě z Japonska. K našemu úžasu začala návštěva malým koncertem. Kimoto bez vyzvání zasedl k piánu a zpaměti zahrál Vltavu a jeden ze Slovanských tanců.  U stolu nás pak ohromil důkladnou znalostí české klasické hudby. Drobná, ale energická Ritsuko chvíli dumala, co s knedlíky na talíři bude dělat. Hůlky nikde, nezbývalo jí nic, než se pustit do knedlíků příborem. Po chvilce statečného zápasu příbor odložila. Brala knedlíky opatrně do ruky a systematicky vytírala omáčku. Moje obava, co když návštěvě nebude chutnat, byla naprosto zbytečná. Ritsuko nechala přidat nejen sobě, ale rovnou i svému partnerovi, který měl ještě talíř z poloviny plný. Pak už se jen dokutáleli na gauč, kde si s blaženým výrazem hladili břicha.

       V případě čínské učitelky Helen jsem už strach takový neměla. Knedlíky jí také moc chutnaly. Omlouvala se, že od rána nejedla a že si ráda přidá…

       Francouzska Beatrix ke knedlíkům došla náhodou, nakoukla mi do kuchyně a ptala se, co to je. Byla neskutečně zvědavá a neodbytná, nechala si knedlíky s koprovkou ohřát. Budiž jí ke cti, že se o zbytek našeho oběda rozdělila s manželem i dcerkami. Podruhé jsem navařila koprovky velký hrnec a Beatrix se konečně naučila první české slovo: eště. Francouzská rodina pozapomněla na tradiční několikahodinové stolování a knedlíky zmizely raz dva.

       Děti si občas přivedou kamarády, pak jídlo mizí ze stolu rychlostí blesku. Manžel jednou zůstal málem o hladu, naprosto netakticky se při večeři snažil o konverzaci. Během jeho konverzace spořádali čtyři kluci vrchovatou mísu řízků. Měl štěstí, že vybojoval předposlední řízek pro sebe. Mě začal úsměv tuhnout na tváři ráno, když se chlapci dožadovali dalších řízků k snídani. Zapomněla jsem malým Singapurcům vysvětlit, že řízky k snídani obvykle nejíme. Doma se asi svěřili mamince, jak jim u nás chutnalo. Na oplátku přinesla zelenkavé zákusky z fazolové pasty dovezené až ze Singapuru. Zelenou barvu i fazole mám moc ráda, ale tahle sladká kombinace nebyla optimální. A nejen to, pozvala mě na oslavu svých narozenin. Vybrala restauraci s kuchyní jihovýchodní Asie, aby nemusela vařit a předvedla, co se vaří v Singapuru. Jídlo bylo vynikající, kombinace masa a zeleniny.  Trávicí trakt mi neshořel jen díky ohleduplnosti hostitelky, vždy mi doporučila to nejméně ostré. I tak jsem zapíjela každé sousto vodou.  K narozeninám nechtěla žádný dárek, prý by jako dárek ráda ochutnala české jídlo. Knedlíky na ni i její rodinu v dohledné době také čekají. S ohledem na řízkovou zkušenost mi asi kilo mouky nebude stačit…

       Knedlíky chutnají všem. Hřeje mě, že kdo ochutnal, přišel na ně znovu. Je fakt, že v makro měřítku nemám šanci svou knedlíkovou válku vyhrát, ale to je asi jen dobře. Nechci si vzít na triko riziko, že Číňané přesedlají z rýže na knedlíky. Najednou by byl přebytek rýže a nedostatek mouky. Koneckonců i v Číně se vaří knedlíky, jiné, ale také chutné.

Pohled do kuchyně v čínské "knedlíkárně"...