Větrné mlýny a ekozakázka

Zakázku na odstranění ekologických škod z dob socialismu provázejí v médiích mýty, šířené některými politiky. Znovu jsme se o tom mohli přesvědčit při projednávání této problematiky v poslanecké sněmovně.

Mnohokrát se mluvilo o tom, že ona „megazakázka“ bude stát 114 miliard Kč. Nemile mě překvapil zvláště bývalý ministr financí Sobotka, který zaměňuje pojmy „součet garancí“ a „cena zakázky.“ Pro jistotu zopakuji, že částka 114 miliard Kč se týká právě součtu garancí a nikoli ceny zakázky. Cílem celého projektu je naopak snížit náklady pod sto miliard. Těžko můžeme nyní spekulovat, zda to bude padesát nebo sedmdesát miliard. Podstatné je, že pokud bude výsledná suma nevyhovující, může vláda zakázku nezpochybnitelně zrušit. Připomínám, že termín podávání nabídek byl prodloužen do konce června, což znamená, že o projektu bude rozhodovat nikoli úřednická vláda, ale kabinet vzešlý z řádných voleb.  

Z tohoto pohledu považuji usnesení sněmovny, která doporučuje projekt zrušit, za zcela nepochopitelné. Všichni vědí, že současný stav vypisování desítek výběrových řízení je zdlouhavý a vede k neustálému navyšování garancí u mnoha postižených lokalit. Nabízí se otázka, komu a proč vadí dát vládě možnost, aby posoudila nabídky, které se mohou ukázat jako úspornější. Samozřejmě, pokud tato nabídka nepadne, je nutno hledat řešení další. Ale vláda by možnost srovnání několika nabídek mít měla. 

Další mýtus se týká formy zakázky. Ta byla schválena jednomyslně vládou a je mi líto, že někteří bývalí ministři si až teď zázračně vzpomněli, že mají výhrady. O „velkém ekotendru“ mluvíme jako o „kvazi-koncesi“. O co se konkrétně jedná? Zákon o veřejných zakázkách obsahuje ustanovení, kter za předpokladu dvou splněných podmínek povinně ukládá postupovat podle příslušných paragrafů koncesního zákona. První podmínka se týká minimální délky závazku a ta musí být 5 let. Druhá podmínka stanoví, že „dodavatel nese některá ekonomická rizika spojená s realizací veřejné zakázky, která obvykle nese zadavatel“, tj. stát. Můžeme konstatovat, že ekotendr obě podmínky bezezbytku splňuje. Pokud někdo tvrdí něco jiného, nezná příslušný zákon.  

Ještě více překvapující je tvrzení, že by podmínky „kvazi-koncese“ měly být méně přísné nebo neumožňovaly dostatečnou kontrolu, na rozdíl od klasické veřejné zakázky podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Opět se jedná o mýtus. I „kvazi-koncese“ je totiž z právního hlediska stále pouze veřejnou zakázkou, nikoliv koncesí podle koncesního zákona. A všechny veřejné zakázky, na rozdíl od některých koncesí, podléhají přezkumu Evropské komise. Tedy i ekotendr. Naopak, „kvazi-koncese“ je oproti klasické veřejné zakázce otevřenější a zároveň z hlediska kontroly přísnější. Zatímco běžnou veřejnou zakázku zahajuje a následně smlouvu sjednává každý zadavatel v zásadě bez vnější kontroly, v případě „kvazi-koncese“ není ani jedno možné bez předchozího schválení vyšším orgánem, kterým je v případě ekotendru vláda. 

Boj s větrnými mlýny je někdy únavný. Věcné argumenty ale musí zaznít, což bude ku prospěchu všech, kteří se o tuto problematiku zajímají. Jen mě velmi mrzí, že jsme si sporné body nevyjasnili s bývalými ministry již při projednávání ve vládě.