Je sobota, na mobilu svítí čas 4:50 a přes otevřené okno se z venku ozývá ranní Ptačí serenáda. Nikam nemusím a přeci vstávám dřív než do práce a bez budíku. Odpočatý, s čistou hlavou a s vidinou toho, že dnes neuvidím kyselý obličej svého ředitele, který stejně jakoukoli snahu neocení.
Trávím víkend na venkově u rodičů, chci relaxovat a místo hlavy pracovat fyzicky. Chvíli se převaluju v posteli, rychle sjedu novinky v dění kolem nás. Potom vstanu, vezmu triko a trenky, nazuju boty a vyrazím ven. Proběhnout se...
Je po dešti. Na východě se vycházející slunce snaží prodrat mezi mraky, na západě je ještě vidět odcházející fronta, která všechno řádně zalila a z lesů stoupá mlha. Miluji tyhle rána. Jarní, vlahá, klidná… Plná síly a života... Vůní i věcí, které ti, co vstávají dopoledne, nikdy neuvidí.
Probíhám po hrázi rybníka, kde v porostu u břehu trpělivě číhá na svoji snídani několik volavek. Odtud už je to jen pár se metrů do jarního lesa. Přes nevzhlednou monokulturu smrků se šplhám na Kozlov. Tam to bude jiné, listnáče a světlo. Jsem nahoře a z vyhlídky se rozhlížím daleko do krajiny. Až k vrcholkům Šumavy, které nesměle vykukují z peřiny mraků. Protáhnu se, zacvičím a seběhnu na své oblíbené lesní cesty klikatící se kolem vrcholu. Sbíhám dolů a přede mnou se rozprostírají sluncem zalité louky plné třpytících se krůpějí ranní rosy.
Pomalu dobíhám domů a cítím se skvěle. Žádný stres, žádné zácpy, spěchající okolí ani pocit toho, že něco musím. Ač je pořád brzké ráno, jsem odpočatý, nabitý energií a s pocitem toho, že dneska toho udělám ještě hodně, otvírám dvěře. Ne ale do práce...
