Zpoždění budete milovat

Když jsem si toho reklamního poutače dneska všimla, musela jsem se v podchodu kolínského nádraží, zastavit. Který blbeček se snaží udělat z nouze ctnost, proboha?! Určitě někdo, kdo nezvedne zadek ze židle, natož aby jel vlakem!

Prý když si koupíme na uvedených webových stránkách nový tablet, notebook atd., a vezmeme si to do vlaku, budeme zpoždění milovat...  

Tak jo. Pojďte si přečíst, jak jsme "milovali" zpoždění před šesti lety, 5. 9. 2007. Moje vzpomínka se jmenuje, Spadla trolej:

Zpráva z tisku:

„Tři spadlé troleje včera odpoledne zastavily na tři hodiny provoz na důležité železniční trati mezi Prahou a Kolínem, v místech mezi Běchovicemi a Úvaly. Dálkové vlaky byly odkláněny přes Nymburk… Mluvčí Drážní inspekce Zdeněk Neusar předpokládá, že škoda nepřevýší půl milionu korun…“

Půl milionu? Kdepak! To bude víc! Pan Zdeněk se mýlí. My, cestující ze šestého vagonu, kteří jsme seděli v pátém kupé, kde jsou čísla sedadel 21, 22, 23, 24, 25 a 26, uvažujeme o podání žaloby na České dráhy, pro nenapravitelnou psychickou újmu naší a našich rodinných příslušníků, pro rozvrat rodiny a zanedbání rodinné péče. Vážně!

Bylo nás v kupé šest a pro všechny znamenaly tři spadlé troleje nejenom zpoždění vlaku, ale také krutý zásah do soukromí!

Šla jsem ten den Opletalovou ulicí směrem k Hlavnímu nádraží. Zkouška nám skončila dřív, tak jsem chtěla jet rychlíkem v šestnáct hodin. Byla jsem skoro u nádraží, když mi zazvonil mobil. Pan Fuchs.

„Co děláš? Kdy pojedeš domů?“ Podivila jsem se. To je najednou starostí! Copak se stalo?

„Skončili jsme dřív, jdu na nádraží, pojedu teď ve čtyři.“ Pan Fuchs se zasmál.

„Nepojedeš. Hlásili v rádiu, že v Běchovicích spadla trolej, je tam autobusová doprava a rychlíky pojedou přes Nymburk. Počítám, že se uvidíme ráno! Nazdar!“

Došla jsem na nádraží, sedla si do svého rychlíku a vyčkávala. Když se objevilo na tabuli zpoždění, lidé začali přebíhat do jiných vlaků, protože se domnívali, že zpoždění má pouze náš vlak, a když se chtěl zvednout i pán, sedící naproti mně, řekla jsem svým spolucestujícím, co mi volal pan Fuchs.

Postupně jsme informovali i vedlejší kupé, takže jsme v našem vagonu zůstali všichni sedět na svých místech a sledovali ostatní, jak přebíhají koleje, nastupují do jiných vlaků a posléze se unaveně a naštvaně zase vrací zpátky, protože stejná, dokonce i větší zpoždění, začala naskakovat na tabulích u všech vlaků směrem na Pardubice.

Seděli jsme ve vlaku na Hlavním nádraží OSMDESÁT minut a NIKDO neohlásil, PROČ se nejede, CO se KDE stalo a KDY pojedeme. Nejinformovanější byl, díky škodolibému upozornění pana Fuchse, náš vagon.

V průběhu čekání začali mí spolucestující žhavit mobily.

Paní M. potřebovala někoho na hlídání svých dvojčat, protože tchyně, která je hlídala, musela jít píchnout injekci tchánovi. Paní M. řekla své matce, která se nechtěla sejít u dvojčat s druhou babičkou, že je malicherná slepice, a pak zkomplikovala plány své kamarádce, která zrušila schůzku a ke dvojčatům zaskočila.

Panu S. manželka zpoždění nevěřila, bylo totiž už třetí za posledních deset dnů, navíc se dneska chystali na usmiřovací večeři. Nedalo se nic dělat, museli jsme mu alibi dosvědčit, ale podle toho, jak se tvářil, to asi moc nepomohlo.

Slečna H. se rozešla s přítelem, se kterým měla odjet druhý den brzy ráno do jižních Čech na dovolenou. 

„Jirko, musíš dojít nakoupit! Seznam leží na stole. Cože? Nedojdeš? A proč? Jaká ženská práce, proboha?! Prosím?! Jak to myslíš?! Cože?! Tak já nic nedělám?! Víš, co? Jeď si na tu tvoji dovolenou sám! Jdu spát dneska k našim! A o víkendu se od tebe odstěhuju!“

Paní K. slíbila svému šéfovi, že mu okamžitě z domova pošle mail s jistými informacemi. Když mu telefonovala, že je pořád ještě ve vlaku a domů se dostane o dvě hodiny déle, vynadal jí.

„Nedá mi prémie,“ vzdychla, když bouchl telefonem.

Pan D., který seděl naproti mně, se tvářil dost smutně.

„Chtěl jsem jít za maminkou do nemocnice. Je po operaci. Mobil s sebou nemá. Stejně by ho nemohla zvednout… Nevím, jestli mě tam ještě pustí… Čeká na mě už hodinu…“

A já? Měla jsem za sebou generálkový týden, každý den jsem se vracela o půlnoci a dneska jsem se těšila, že konečně přijedu dřív. Ale i tak jsem na tom byla ze všech cestujících nejlépe.

Pan Fuchs ví, proč ještě nejsem doma. K večeři si něco vezme. Děti jsou velké, hlídání nepotřebuju. V nemocnici na mě naštěstí nikdo nečeká a blbého šéfa také nemám…                                                

P. S.

Tenhle fejeton jsem zařadila do své knihy, Když se řekne Fuchsoviny (2010), do kapitoly, Dojíždění.

http://www.kdyz.cz/vydane-knihy

http://www.beskydykniha.cz/