Ženská literatura? Blbost! Neexistuje.

Je to výmysl chlapů, kteří to s ženskými neumí a nikdy umět nebudou! A že jich je! Copak se rozlišuje denní tisk, například MF DNES, na MF DNES pro ženy a MF DNES pro muže? V denním tisku rovnoprávnost je. Proč není tedy i v literatuře?

Nemluvím o knihách typu červená knihovna pro -náctileté slečny, i já si tímhle červeným čtením v šedesátých letech prošla. Mluvím o knihách, které píšu já.

„A o čem píšete,“ zeptají se mě lidi, kterým jsem se nově obnažila jako spisovatelka. S odpovědí neváhám.

„Píšu o mužích a ženách, o jejich životech, o současnosti. Povídky i romány.“ Ženám to stačí, ale protože jsem žena, zazní od některých mužů suché konstatování.

„Takže ženská literatura.“

S tímto typem muže se většinou nebavím, ale když jde o mé knihy, dělám výjimku.

„Proč „ženská“ literatura? Čtou mě muži i ženy. Tak proč „ženská“ literatura?“

A tito muži většinou zbaběle couvnou.

„Musím si od vás něco přečíst…“

Protože couvli, nezabiju je, a tak, bohužel, neubývají…

„Kde se v tobě, ty stará vykopávko, bere jistota, že tě čteme i my, muži,“ zněl by určitě příspěvek do diskuze, kdybych to sem právě teď nenapsala. „A kde se v tobě vůbec bere jistota, že tě čtou ženy? Ten brak, co píšeš, nečte NIKDO,“ pokračoval by anonymní, statečný obránce současné literatury.

Kde se ve mně bere ta jistota? Během deseti let, kdy vydávám knihy, mi přišly stovky e-mailů a desítky dopisů. Od žen i mužů.

Například 11. 07. 2011 v 02:45 hodin, mi přišel dotaz z www.kdyz.cz. Od ženy.

DOTAZ Z WEBOVÉHO FORMULÁŘE                                                                                                                Jméno: Dita
Zpráva/dotaz: Když mi řeknete, jak pro teď vypnout touhu po čtení dalších vašich povídek, fejetonů, postřehů a blogových záznamů, tak se vyspím na zítřek a slibuji, že se vrátím dočíst ten zbytek! :-)

Ráno jsem Ditě odepsala:

„... každá rada drahá. Sem prostě dobrá. :-) Děkuju vám moc za vaši noční prosbu, jak mě přestat číst a vyspat se. :-) Je to pro mě milý důkaz, že když ponocuju já a píšu, má to smysl. Pro Ditu O. určitě. :-)      

Před chvíli jsem zavolala pana Fuchse k počítači. Abych mu přečetla, co jste mi napsala. Pan Fuchs ode mě nic nečte, a když si to chce se mnou "vyřídit", vyjadřuje se o mém psaní velmi, ale opravdu velmi nelichotivě! :-) Přišel a já mu přečetla váš noční e-mail.

"Kdy ti to poslala," zeptal se.

"Ve dvě hodiny čtyřicet pět minut," odpověděla jsem.

"Dopoledne," konstatoval a odešel na druhou stranu bytu. 

Miluju ho. Je nesmírně inspirativní. A nedivím se, že mě nečte. Píšu vo něm skoro furt. Zrovna včera se dostal do mého románu, který začínám psát. Bude se jmenovat, Když se zamiluje stará do mladého. :-) Pan Fuchs není ten mladý! :-) Pan Fuchs je ten, se kterým se "stará" chce rozvést, ale on nechce, a tak se hned na třetí straně knihy zabije na silnici, a je vymalováno... Příjemné dny, Dito, a na shledanou zase někdy k ránu...!"

S Ditou si občas napíšeme.

Jako příklad, že mě čtou i muži, dám Jana Kuchaře. Píšu si s ním asi měsíc. Napsal mi po té, co si přečetl na http://www.tretivek.cz/201111/kdyz-se-zeny-domluvi-9/ povídku MAKO, kterou jsem napsala asi před patnácti lety a věnovala ji Mirkovi Moravcovi. Zkoušel tehdy v Činoherním klubu ve hře pana Smočka, Kosmické jaro, a protože často na zkouškách kvůli natáčení chyběl, četla jsem jeho roli a Mirek mi za to občas přinesl kytku a políbil mi ruku. Tu mi vlastně líbal, i když mi kytku nepřinesl.

Jednou jsem mu řekla, měl bys taky někdy na zkoušku přijít, aby sis poslechl, jak tě čtu a naučil se to podle mě! „Přijdu, Irenko, musím. Kolegové mi říkali, že jsi lepší než já,“ odpověděl hlasem, kterým ženy omotával a muže spoutával, a mě napadlo, že o něm napíšu hóóódně, ale hóóódně erotickou povídku. Napsala jsem ji, nechala jsem ji svázat a věnovala jsem mu ji. Líbila se mu! Fakt se mu moc líbila!

A líbila se i Janovi Kuchařovi, který mi napsal, já mu odepsala, on mi odepsal, já začala vyzvídat, kdo je, kolik mu je, odkud je, co dělá jeho manželka, až mi Jan, kromě jiného, napsal:      

„Vážená dámo, Vy mi dáváte! Jak si mám dopisovat s někým, kdo je činný jako všechny islandské sopky dohromady? Zkuste se zatím spokojit s tím, že se mi Vaše práce (skoro všechny) líbí, zatím jsem se prokousal tím, co je na netu a zjistil si, že je u nás v knihovně 23 Vašich knih. Četl jsem i "Když mě divadlo svléklo do naha", ale až Mako mne přiměl reagovat…“

Psali jsme si, psali, až mi od Jana přišel 24. 11. 2011 ve 20:27 e-mail. Předmět: hlubokosklon

„Vážená paní, hluboce se skláním! V pondělí odvezli ženu na Bulovku, ale už je to lepší, dnes už se probrala z bezvědomí a první její starost byla, že má hlad. To znamená, že je v pořádku. Tak jsem si udělal neplánované volno a přečetl prvních pět Vašich knih. Je to paráda, čte se to krásně a hlavně je vidět, že je to ze života! Při mých chabých literárních vědomostech bych si dovolil Vás přirovnat k Betty MacDonald, s tím rozdílem, že ona píše pouze o sobě, kdežto Vy jste výborný pozorovatel a sběratel všech příběhů, které se okolo Vás mihnou. Ještě jednou díky, dělal jsem si tu tři dny radost, zítra mažu do knihovny pro další "nálož"! Jan Kuchař.

A teď mi řekněte, jaká „ženská literatura“, sakra?! Jaká „ženská literatura“?!