Žehličky, kachlová kamna a rukávky

U nás doma se moc netopilo, ale teplo nám, dětem, bylo. Hlavně díky praktickým vynálezům rodičů. A babiččin vynález, ten moderní technika nevytlačila ani po padesáti letech…

 "Chcete nahřát žehličku," ptal se nás otec před spaním, a my s bratrem pokaždé přikývli. Vzal tedy dvě železné žehličky a položil je na pláty kuchyňských kamen. Když byly teplé, postavil je na dva kusy staré deky, sundal z nich držadla, a žehličky pečlivě zabalil do deky. My zatím leželi pod peřinou a čekali, až si budeme nohy zahřívat o tenhle úžasný, dlouho do noci teplý balíček.  

Vlastně až v dospělosti jsem si uvědomila, jak málo se u nás doma topilo. Kuchyňská kamna vyhřála celý byt a tak se ve vysokých kachlových kamnech v obývací ložnici, topilo jenom kolem Vánoc.

"Chcete nahřát peřinu," ptala se maminka, nečekala na naše přikývnutí, vzala peřinu, rozložila ji na délku na vysoká kamna a opřela se o ni. Teplá peřina, kterou na nás za chvíli hodila, byla stejně úžasná jako teplá žehlička…

Peřiny ani žehličky si už dávno na kamnech nenahřívám. Elektrické žehličky vystřídaly žehličky železné, které kralují se svými vrstevníky moždíři na polici… Babiččin vynález tepla ale přežil a zahřívá mě i dneska.

"Irenko, tenhle svetřík už spravovat nebudu," vytáhla babička z hromady prádla bleděmodrý svetr, ze kterého jsem ve svých sedmi letech vyrostla. "Ustřihnu z něj rukávy. Natáhni si je na ruce, až si budeš večer číst." Věděla, že si čtu v posteli, a rukávy od pyžama mi pokaždé spadnou až k loktům, a na ruce, ve kterých držím knihu, mi je zima…  

Když letos přišla nečekaně chladná rána, nepřekvapila mě, i když mám bundu se širšími rukávy, kterými nepříjemně táhne na ruce každému, jenom ne mně. Mám totiž zásobu ustřižených rukávů ze svetrů a mikin. Také stříhám chodidla od podkolenek, a naposledy jsem ustřihla chodidla u silných punčochových kalhot, které jsem nikdy nenosila, protože v nich vypadám jako těhotná housenka.   

Stačí mi tedy sáhnout do skříně, vybrat si barevně vhodné rukávky, ty si natáhnout na ruce, horní konec zastrčit pod tříčtvrteční rukávy trika a jedinečný model je na světě…                                                    

Udělala jsem to i před pár dny, když jsem jela ráno z Kolína, na zkoušku do Činoherního klubu. V kupé jsem se sešla s kamarádem Petrem, a protože byl vagon příjemně vytopený, rukávky jsem si stáhla. Večer mi přišla esemeska.   

"Mám tvoje rukávky," psal mi Petr. "Zapomněla jsi je ve vlaku.“

Nevidíme se často, jezdíme do Prahy v různou dobu, a když jsem si představila, jak nosí moje rukávky v tašce týden, měsíc, dva, smutně jsem se s nimi rozloučila.               

"Jsi hodný, ale vyhoď je, ustřihla jsem je z punčochových kalhot. Ustřihnu si jiné."

A to jsem také udělala.

Tenhle fejeton vyšel včera, 30. listopadu 2011, v Magazínu DOMA DNES. Od rána mi chodily sms, e-maily, volali mi kamarádi a známí. A všichni psali a mluvili o svých babičkách a o svých vzpomínkách na dětství. A hlavně na babičky...

Čtenáři psali i do redakce, protože mi od Alenky Němečkové, redaktorky DOMA DNES, přišlo dneska toto:

"Spousta ohlasů, Irenko, vás prostě milujou nejvíc. Mějte se. A."
Tak jsem si řekla, že je škoda, nedopřát vzpomínky na dětství a na babičky i vám, kteří jste včera Magazín DOMA DNES nečetli...