Zabila jsem svých pět dětí

Proč mi nikdo nepomohl? Proč nikdo nepoznal, co se ve mně děje? Proč jsem se sebou zůstala sama? Jenom se svými dětmi, které mi pomoct nedokázaly?

Moje o pět let starší sestra byla ve všem lepší než já. Nedivím se, že ji měli rodiče radši než mě. Co se mnou? Byla jsem ráda venku, hrála jsem si s kamarády na dvorku mezi domy, někdy jsme utekli i dál, ke starému domu, kam jsme nesměli, ale utíkali jsme tam čím dál víc, měli jsme tam svoje pokojíčky, hráli jsme si na domov, na rodiče, kteří nás, zlobivé děti, trestali…

Sestra se vdala už ve dvaceti a byla dokonalá manželka a maminka, v pětadvaceti už měla tři děti, zatímco mně bylo dvacet a měla jsem za sebou tři bouřlivé lásky, ani školu jsem kvůli nim nedodělala, střídala jsem zaměstnání, někde se mi líbilo víc někde míň, střídala jsem svoje lásky, pořád jsem hledala tu dokonalou, tu, kterou měla sestra, abych s ní konečně vytvořila stejně dokonalý domov, jaký uměla vytvořit sestra. Já vím, pomáhali jí moji rodiče i rodiče jejího stejně dokonalého manžela, mně nepomáhal nikdo, protože jsem se, podle nich, nepovedla, ale jenom já věděla, že mám na to, být stejně dokonalá jako sestra, akorát jsem k té dokonalosti zvolila složitější cestu…

První dítě se mi narodilo v pětadvaceti letech. Připadala jsem si, že jsem na startu svého života, na startu k mému cíli – mít šťastnou a dokonalou rodinu. Ale nešlo to tak rychle. Někde se to zadrhlo, láska, o které jsem si myslela, že bude do smrti, byla najednou pryč, začaly hádky… pryč, pryč od toho! Mám ještě čas začít jinde a začít lépe! Jednou se to přece musí povést…

Pak přišlo druhé dítě. S jinou láskou. Když ani ta nedopadla, bylo tak snadné, sebrat dvě děti a odejít. Pořád jsem ještě mohla začít znovu! Děti jsem milovala, dala bych za ně život, byly nádherné, byly dokonalé. Ano, moje děti byly dokonalé a já pro ně chtěla vytvořit dokonalý život.

I s třetím dítětem jsem si pořád ještě připadala jako na startu. Kdyby nic jiného, dohnala jsem svoji dokonalou sestru v počtu dětí. A moje děti byly krásné a hodné, a milovaly mě a já milovala je. Na děti jsem štěstí měla, na lásku ne. Ta se i teď rozpadla na tisíce kousků…

A pak jsem se zase zamilovala a přišlo čtvrté dítě. Nevadilo mi, že se mnou moje rodina přerušila styky, viděli jenom to, že mám každé dítě s jiným mužem, ale nechtěli vidět, jak nádherné děti mám, neviděli, jak jsou zdravé, nechtěli vidět, že péče, kterou jim dávám, je přinejmenším stejně dokonalá, jako byla péče, kterou dávala sestra svým dětem...

Moje rodina mi chyběla. Strašně mi chyběla. Já vím, měla jsem čtyři děti, ale děti k vytvoření rodiny nestačí. Byla jsem s nimi totiž už zase sama, protože otec čtvrtého dítěte ode mě odešel, stejně jako odešla naše láska. Nevadilo mi to. Ani on totiž nebyl dokonalý otec a dokonalý muž – nebyl. Prostě nebyl dokonalý.

Zůstala jsem se čtyřmi dětmi zase sama, ale říkala jsem si, mám ještě pár let na to, abych konečně začala budovat dokonalý domov. Dokonalý domov s dokonalými dětmi a s dokonalým manželem, jaký má moje dokonalá sestra…

Přišla nová láska a já strašně věřila, že tahle láska je moje poslední, věřila jsem, že je to konečně pravá láska. Ta dokonalá.

Když jsem čekala páté dítě, začala jsem cítit strašnou únavu. A k únavě přibyly pochybnosti, jestli jsem opravdu už konečně na tom správném startu, který mě dovede k cíli. Sice se mi zdálo, že jsem k cíli vyběhla a běžím, ale někde hluboko v duši jsem věděla, že se mýlím. Nevyběhla jsem. Všichni mě předběhli. Čekám na startu, diskvalifikovaná, bezmocná, sama…

Dva měsíce před porodem jsem už věděla, že jsem ani tenhle start nezvládla. Ale co jsem měla dělat? Odejít jsem nemohla. Čekala jsem páté dítě. A koupili jsme dům. Ano, chvílemi se mi zdálo, že teď už konečně začínám mít podmínky k tomu, abych vytvořila dokonalou rodinu, dokonalý domov, dokonalý vztah. Ale byly to jenom krátké chvíle, které mi nedávaly sílu. A láska, ta láska, kterou jsem pořád hledala, se už zase vytrácela.

Narodilo se mi páté dítě…

P. S.

Tento příběh je smýšlený. Přišel ke mně, když se stalo to, co se stalo...

A i přes tu hrůzu, která se stala, je ve mně pro tu ženu nesmírné pochopení. A zlost na lidi kolem ní, kteří jí nedokázali včas pomoct.