Vyprávění ženy, která od poloviny šedesátek nenosila podprsenku.

Honzíku Pražáku, svým blogem, „Vyprávění ženy, která neměla žádná prsa“, jsi uvolnil stavidla mých vzpomínek ve vteřině! Doufám, že od tebe dostanu na oplátku také karmu!

Podprsenku jsem nosila v patnácti letech, protože se prostě nosila. Babička mi nějaké přinesla po sestřenici, a já si šla okamžitě za pět korun koupit černou barvu DUHA a do hrnce s tou krásnou černotou jsem naházela všechny darované podprsenky i svoje spodní kalhotky, protože černé spodní prádlo se tehdy běžně nekoupilo, v luxusních obchodech v Praze možná, ale v Kolíně v roce 1965?

DUHA nezklamala a já byla s černými kalhotkami spokojená, ale vadila mi podprsenka, i když byla také krásně černá. Škrtila mě, pořád jsem ji cítila na těle, chvíli jsem to sice vydržela, ale pak jsem si ji prostě jednou nevzala a vyrazila „do města“.

Pamatuju si, jak jsem byla nervózní, když jsem z našeho domu u náměstí, vyšla poprvé na ulici. Měla jsem pocit, že mi každý kouká na prsa a nebyla jsem daleko od pravdy! Vzala jsem si tričko a pod ním se moje prsa neznatelně rýsovala a možná z nervozity mi byly vidět i bradavky! Ale to své poprvé nahoře bez, jsem zvládla, i když ten pocit nervozity a studu si pamatuju ještě dneska.

Když jsem vyšla na ulici podruhé, bylo mi to už jedno. Cítila jsem se svobodně, nic mě nikde netlačilo, doma jsem na sebe hodila tričko a šla jsem a navíc se mi líbil pocit, že jsem jediná holka v Kolíně, která nenosí podprsenku! To bylo hodně povznášející!

A pak mi bylo šestnáct, sedmnáct. Díky knihám, které jsem do sebe ládovala jak vyhladovělý pes, jsem byla oprsklá a na trapné rady hlavně žen, kdyby sis vzala podprsenku, měla bys prsa hned větší, jsem odpovídala, kdo hledá, najde. A to mi zůstalo dodnes.

Mockrát jsem zažila, že jsme někde seděli a kamarád mi přejel rukou po zádech a hned začal vyřvávat, ty vole, vona fakt nemá podprsenku! I to přešlo. Lidé kolem mě si zvykli, a když se někdo občas našel, moje odpověď, kdo hledá, najde, ho dostala spolehlivě do kolen.

Nedávno jsem se bavila s mladou kolegyní z Činoherního klubu, které občas i v dnešní době někdo řekne něco o velikosti jejich ňader, a já jí poradila, ať říká to, co já začala říkat v šedesátkách. Kdo hledá, najde. Smály jsme se tomu obě a ona řekla, že je to super a že to bude používat.

Teď jsem si uvědomila, že moje, Kdo hledá, najde, přežilo ve zdraví šedesát let! Páni! Řekněte mi, kdo to má?

Děkuju ti, Honzíku, za bezpodprsenkové vzpomínání! Děkuju!