Volání o pomoc

Škoda, že tenhle okamžik nikdo nezaznamenal na kameru a nedal na sociální sítě. Ne proto, že by jeho příspěvek měl obrovský počet shlédnutí, ale proto, že by nám v něm dvě děti ukázaly, jak vypadá láskyplné pochopení.

Šla jsem dopoledne kolem kolínské zálabské školky. Děti si hrály na pískovišti a tety je z okraje pískoviště pozorovaly. Známe se, tak jsem se zastavila u plotu.

"Jako by ani prázdniny nebyly, co," zeptala jsem se jich. Souhlasily, zasmály jsme se a já kousek popošla, a skrz plot jsem děti chvíli pozorovala.

Všimla jsem si dvou blonďatých holčiček, které byly pravděpodobně sestry. Stály proti sobě vedle pískoviště. Menší, dvouletá, koukala na sestru o hlavu vyšší a o dva roky starší.

Koukala zoufale. Neplakala. Jenom na ni zoufale koukala a pak najednou svou starší sestru objala. Chvíli ji držela v objetí a starší sestra jí něco říkala. 

Malá poslouchala. Pak svou starší sestru pustila, smířeně přikývla,  a rozhlédla se po pískovišti pohledem, který už nebyl tak zoufalý.

Ty dvě mi zůstaly před očima celý den.

Napadlo mě, že by k téhle situaci nedošlo, kdyby sestry nechodily do školky. Kdyby byly doma, neuvědomily by si tak brzy, že k sobě patří. Neuvědomily by si, že starší má zodpovědnost za mladší. A že mladší ví, že není ve školce sama, ale má tam sestru, za kterou může přijít a obejmout ji a ona jí řekne něco, co jí pomůže. Je možné, že k tomuto okamžiku láskyplného pochopení došlo, protože obě sestry byly na tuto situaci připravené z domova, což nebývá v dnešní době běžné. 

A tak mě napadlo, že by se láskyplné pochopení mělo doma "vyučovat", a mělo by se "vyučovat" i ve školkách. Čím dřív, tím líp. Tety by měly projevovat láskyplné pochopení a svým příkladem přenášet systematicky láskyplné pochopení i na děti.  

Protože s láskyplným pochopením bude náš život láskyplný.