Vdovy a vdovci

První vdova, kterou jsem znala, byla moje babička. Ovdověla v roce 1948. Bylo jí tehdy padesát let. Další vdova byla její sestra, moje prateta Babeta. Vrátila se z Prahy do Kolína, do Zlaté uličky, na začátku padesátých let, protože také ovdověla. Bylo jí pětapadesát.

Další vdovy kolem mě časem přibývaly. Druhá babička, jedna teta, druhá, třetí, čtvrtá, moje matka.

A pak se mezi ně zařadil i vdovec. Můj třiatřicetiletý bratr František, který zůstal se svými dvěma malými syny sám. No vidíte… chtěla jsem psát o dvou vdovcích, které potkávám, ale vzpomněla jsem si na babičku a skončila jsem u brášky…

Než jsem začala psát, pokoušela jsem se na internetu najít statistiku, kolik je u nás v současné době vdov a vdovců, ale přesný údaj se mi najít nepodařilo. Nicméně jsem objevila jistou vesnici se statistikou, která mě pobavila:

Počet obyvatel: 1105.

Muži: 534.

Ženy: 571.

Průměrný věk: 39 let.

Počet vdov: 69.

Počet vdovců: 0.

Tím jsem si potvrdila, že muži své ženy stále opouštějí dřív. A pravděpodobně nejenom u nás, v Česku. Nicméně, i přes tyto skutečnosti, nemáme jenom vdovy, máme i vdovce.

Nechci rozebírat, kdo to má těžší, zda vdovy či vdovci, protože to je, případ od případu, různé. Jsou mladí vdovci i mladé vdovy s dětmi, jsou vdovci i vdovy středního věku a vdovy i vdovci senioři. Každý z nás zná a má, své vdovy a své vdovce, a o jejich vdovství víme své.

Ti moji dva vdovci jsou přibližně stejně staří a to, že jsou vdovci, je jejich jediná shoda, jinak to jsou dva úplně rozdílní pánové. Vzhledem i vzděláním. Oba mají děti a oba bydlí sami. Své ženy milovali. Znala jsem jejich ženy od svých pětadvaceti let a vím, že se k nim oba pánové vždy chovali s úctou, láskou a respektem. Jejich ženy odešly rok po sobě a pánové to těžce nesli. Zhubli a zasmušili se.

Když jsme se potkali, pozdravili jsme se, ale nic víc. Až po mnoha dlouhých měsících jsme se spolu na chvíli zastavili a mluvili o všem možném, ale o jejich ženách nikdy nepadlo jediné slovo. Dodnes. Cítím, že o nich mluvit nechtějí a respektuju to.

Oba se mnou řešili podobné problémy, a tak mě několikrát napadlo, že bych je mohla dát spolu dohromady, ale nevěděla jsem, jak a také jsem si říkala, přece nejsou sami, mají děti, vnuky, sourozence. Nemůžu jim přece říct, pane, vy jste vdovec, ten druhý je také vdovec, nechcete se spolu seznámit? To by bylo divné.

Prostě jsem to nechala být. A představte si, oni se dali dohromady i beze mě! A víte jak? Přes vaření! Ten jeden vaří, druhý moc ne, potkali se v obchodě, navzájem si začali radit a bylo to.

Nedávno jsem s oběma jela do Prahy, a pánové celou cestu vařili! Pár receptů jsem si i napsala, jsou jednoduché, laciné, rychlé a vynalézavé a ty, co jsem vyzkoušela, jsou neuvěřitelně chutné!

A tak mě napadlo, že by mohli své kuchařské zkušenosti předávat i dalším kolegům, vdovcům. Třeba v Klubu vdovců...

Nevíte o nějakém? Koukala jsem totiž na internet a našla jsem Klub matek, Filmový klub, Činoherní klub, Fotbalový klub SK Jestřab, Český klub, Klub historie letectví atd., ale Klub vdovců - žádný.